My American dream

Kapitola 6

Vyčerpaně jsem se svezla na svůj kufr. Po dvouhodinové cestě jsem měla všeho plné zuby, tak jsem se ani neobtěžovala s hledáním volné židle. Na letišti byla hlava na hlavě. V jednom rohu několik dětí hrálo na honěnou, z jiného se ozývalo pochrupávání. Každý se čekání na odbavení krátil po svém. Já svou půlhodinu strávila se sluchátky v uších.

Do fronty jsem se dostala jako jedna z prvních. Již bez kufru jsem prošla kontrolou a vydala se hledat odletovou bránu. Nejdřív jsem však měla dva neodkladné cíle. Záchod a pití. Pití jsem koupila překvapivě rychle v nejbližším automatu, záchod jsem objevila až po chvíli bloudění.

Pátrání po správné bráně jsem nahradila prohlédnutím plánku a usadila jsem se do tiché místnosti s měkkými pohovkami. Skrz její stěny bylo vidět všude kolem, ale já se raději ponořila do knihy. Najednou jsem nebyla osamělou dívkou na zelené pohovce, ale odhodlaným chlapcem, jež se za každou cenu snaží zachránit své podivné přátele. Stala jsem se Jakem Portmanem a na hřbetě netvora a s přáteli po boku jsem se vydávala zachránit jejich svět. Svět podivných.

Za hodinu jsem neochotně odlepila oči od stránek a vyrazila k letadlu. Fronta se táhla daleko a postupovala děsivě pomalu. Když jsem konečně dosedla na své místo u okénka, jen silou vůle jsem držela oči otevřené.

Brzy se mi však dostalo tvrdého probuzení. Nepřítomně jsem zírala ven a čekala, až se letadlo odporoučí že stojánky, když se vedle mě někdo posadil. Nejspíše bych příchozímu nevěnovala sebemenší pozornost, pokud by na mě ovšem nepromluvil.

"Ahoj, Gábi," ozvalo se za mnou. Můj unavený mozek nedokázal hlas poznat, proto mi nezbylo než se otočit.

"Ahoj, co ty tady?" odpověděla jsem tomu, jež pro mě stále znamenal víc, než mi bylo příjemné. Tomu, kvůli němuž jsem porušila svou tajnou přísahu. Chtěla jsem od něj být co možná nejdál a zapomenout. Zapomenout na něj i na city, které jsem k němu chovala. Zahojit své zlomené srdce. Místo toho seděl vedle mě.

"Letíme na dovolenou," odpověděl. Jeho hlas zněl zvláštně, jako by pečlivě volil, co se mohu dozvědět. Nejspíš měl strach, jak zareaguji, po tom, co se mezi námi stalo. Stalo se však vůbec něco? Vždy jsme byli jen spolužáci, náš vztah sice neměl daleko k přátelství, přesto jsme jej tak nikdy nenazvali. Oba dva jsme ovšem chtěli víc, ale kdykoli jsme se spolu ocitli sami, rozdělovala nás propast plná trapného ticha a my ji nedokázali překročit. Změnilo by se to někdy? Nevím. Možná, že bych se mu dokázala otevřít, kdybych věděla, že to nebude považovat za otravné, ale nikdy jsem to nezkusila. A teď už je pozdě.

"Tohle je tvůj poslední den doma?" zeptal se, když jsem nereagovala. Ale znělo to spíš jako konstatování.

"Tak nějak. Přelet se asi nepočítá." Najednou jsem si připadala uvolněně. Jako kdyby fakt, že za pár hodin zmizím, ve mně něco sepnul. Přestala jsem si dělat těžkou hlavu a rozhodla se užít si poslední rozhovor, i když nebyl s tím, s kým bych ho chtěla vést. Nebo byl?

Po tom, co letušky předvedly svůj nacvičený tanec, jsme se už bavili naprosto bez zábran. Vedle nás seděl Filipův bratr, který narušil naši konverzaci tolikrát, že jsme se přestali tvářit, že k nám nepatří, a brzy jsme smáli všichni společně. V tu chvíli jsem si nás dokázala představit jako jednu rodinu. Ne, takhle myslet nesmím.

Když jsme přelétali přes české hranice, začaly se mi pomalu klížit oči. Opřela jsem si hlavu o okno a usnula jsem.

Probudila jsem se zamotaná do deky s hlavou na Filipově rameni. Neměla jsem ani to nejmenší tušení jak nebo proč. Oba kluci ještě spali. Po pár marných pokusech jsem ze sebe sundala deku a vytáhla z batohu láhev vody a sušenku. Ticho kabiny brzy přerušila informace o přistání. Několik lidí se spěšně odebralo na záchod, ostatní se usadili a zapnuli si pásy. Letadlo se pomalu snášelo k zemi a já pozorovala Francii pod našima nohama. Lesy postupně přešly v pařížskou zástavbu a všichni se již těšili, až si protáhnou nohy. Ovšem šípkové růženky vedle mě stále tvrdě spaly.

Letadlo tvrdě dosedlo na přistávací dráhu a cestující spustili potlesk. Kluci konečně procitli ze svého pohádkového spánku a zmateně se rozhlíželi kolem. Společně s jejich rodiči jsme vystoupili do ranního slunce a v letištní kavárně jsme si dali snídani. Zatímco ostatní čekali na kufry, odtáhl mne Filip pryč.

"Posledně jsme neskončili nejlíp, co?" ušklíbl se a já se proti své vůli lehce zasmála. Můj výraz však v zápětí ztvrdl.

"To, co jsem řekla, jsem myslela vážně."

"Já vím a nepokouším se to změnit. Jen chci, abys věděla, že tu budu pro tebe, ať se děje cokoli."

"Já... Děkuju." Vážně už jsem z něj zase nervózní?

"Přátelé?" navrhl s úsměvem. Trochu smutným, řekla bych.

"Přátelé."