Mafiánova princezna [POZASTAVENO]

Patnáctá kapitola

Probudila jsem se v tmavé místnosti. Ruce jsem měla svázané k sobě a nohy taktéž. Rozhlížela jsem se kolem, ale nepoznávala jsem to tu. Teď jsem si vzpomněla na Ronnieho. Co s ním asi je? Když mi odvezl Nicolas tak zůstal u Timmyho, ale teď tam nikdo není. Chudáček můj malý. Chtěla bych ho sevřít v náručí, ale to bych stejně teď nedokázala, když mám svázané ruce. Zajímalo by mi co se to stalo a kde to jsem, jenže to se asi nedozvím. Pořád jsem se rozhlížela kolem, až jsem uviděla malé světlo. Nejspíše vycházelo spode dveří. Pokoušela jsem se zvednout, ale nešlo to. Pořád jsem musela být někde u zdi. Měla jsem moc málo síly a navíc ty svázané nohy. Slyšela jsem zpěv ptáků a pak další výstřel. V mé hlavě se vyrojili vzpomínky, byly tak šťastné, ale pak někdo odněkud nastavil zbraň a udělal tak příšernou věc. Co když Timmy umřel jenom kvůli mě? Co když na to Nicolas čekal, až uteču, aby mi zlomil srdce a abych se vrátila zpět k němu? To ,ale nevysvětluje, proč jsem tady. Musím zjistit co se stalo, proč se to stalo a kdo to udělal. Nic v mém životě nedávala smysl kromě Ronnieho. Chudáček maličký. Strašně se mi po něm stýská. Můj život jinak stojí za nic, otec se neumí chovat k mámě, mě nutí k sňatku s naprostým ubožákem, ten ubožák je navíc hajz, Timmy zemřel a ani nevím proč. Proč tedy mám žít? Když v mém životě se kazí vše co s kazit dá. Snad pro naději na lepší život či co? Z mého tranzu mi probudili kroky. Byli to těžké kroky, nejspíše mužské. Konečně uvidím toho bezcitného vraha. Dveře se pomalu začali otvírat, denní světlo najednou pohltilo celou místnost a mě osvítilo, až jsem musela upřít zrak na jiné místo. Když už jsem si zvykla na to světlo, znovu jsem se chtěla podívat na tu postavu ve dveřích. Byl tam vysoký, mladý muž s černými vlasy, měl nebesky modré oči, ze kterých zářilo sebevědomí. Černá kožená bunda, bílé triko a černé kalhoty. V ruce svíral mobil, který se přibližoval k jeho uchu. Z mobilu jsme uslyšela neznámý hlas jak říká ,,Máš ji?" V tu chvíli jsem věděl, že je zatím něco víc. ,,Ano mám a je až moc pěkná, aby tak brzo umřela nemyslíš?" Neznámý mladík prohodil tyto slova jako odpověď. Nejsem si jistá zda je to dobrý nebo špatný, ale jestli mám umřít, tak mi zas tak nevadí. Nemám co ztratit. Vše jsem přece ztratila. Neznámý hlas v mobilu zase něco promluvil, ale to jsem nezachytila co přesně řekl. Ten mladík hovor ukončil a mobil si dal do kapsy. ,,Ahoj jmenuju se Hunter. Omlouvám se, že jsem tě unesl, ale musím své rozkazy poslouchat, jinak mi vyvraždí mou rodinu. Chápeš ne?" Chtěl nahodit nejspíše přátelský rozhovor, ale na to jsem měla, až moc špatný den, abych se kamarádila d mým únoscem. ,,Ty jsi ten co zabil mého nejdůležitějšího člověka v životě? Jsi to ty? A co po mě chcete?" Můj tón nebyl moc přátelský, ale nemůžete se mi divit. ,,Ne to nejsem já, ani to nebylo v plánu ho zavraždit co já vím. Nedovolil bych jim to. Věř mi. A opravdu netuším to po tobě chtějí. Mám tě jen hlídat, je tu se mnou ještě jeden chlap, ale není zrovna přátelský." Slyšela jsem v něm strach, nejistotu. Z těch nebesky modrých očí najednou začala být propast, do které jsem upadla. Najednou. když už jsem chtěla Hunterovy odpovědět, tak přiběhl nějaký muž a vlepil mi bezdůvodně facku. ,,Čau já jsem Dan." Prohodil s neúctou k mé osobě. ,,O co se tu sakra snažíš Hunter, najít si nejlepší kámošku a sklouznout se na jednorožci po duze? Uvědom si, že je v sázce tvoje rodina! Pokud to spackáš tak z tvojí rodiny budou jatka! A teď vypadni do obýváku! Tady princeznička, co chce všechno vidět v růžovém se musí prospat." Ukončil svůj příšernej proslov a odešel z téhle místnosti a zamknul za sebou dveře.

Patnáctá kapitola je konečně na světě a s ním nové oznámení!

Od teď do komentářů pište otázky na postavy, protože příští díl na to bude zaměřený. Postavy vám na všechny otázky odpoví.

Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo pokusím se to zlepšit.

Doufám, že se vám kapitola líbila.

Potěší mě samozřejmě každý vote a komentář.

⭐Ewca⭐