Mafiánova princezna [POZASTAVENO]

Devátá kapitola

Ležela jsem tam jako nějaká mrtvola, ani jsem se nepohla. Jen tak jsem ležela a přemýšlela. Co kdyby tohle a co kdyby tamto. Prostě celá já. Myslela jsem, že jsem fakt mrtvá, ale potom jsem čirou náhodou spadla z postele. Jak jinak to jsem celá já. Mé myšlenky se začali přibližovat k Timmymu. Proč o něm tolik přemýšlím? Když jsem s ním, nemám strach, nebojím se Nicolase. Ale vždycky když se vzdálí na několik kilometrů například, když někam odjede beze mě, dostávám ohromný strach, že se mu něco stane nebo že mě Nicolas najde. Nesnáším ten strach přímo ho nenávidím. Měla bych někdy taky mé přemýšlení vypnout nemyslíte? Já si myslím, že přemýšlím až moc.

Zvedla jsem se ze země a ustlala postel. Roztáhla jsem závěsy a koukala ven z okna. Oči mi jezdily okolím. Všechno venku bylo tak úchvatné a překrásné. Stromy, potok, různá zvířátka a.... a Timmy. No tak počkat co tam dělá Timmy? Začala jsem zvědavě Timmyho pozorovat. Pořád se metal kolem něčeho, ale neviděla jsem kolem čeho. Sakra co tam dělá. Chci to vidět. Jdi nastranu Timmy. Už jsem to vzdala nemá to cenu. Šla jsem se tedy prevléct. Vzala jsem si šedé nasrávačky a bílé tričko.

Potom jsem šla do koupelny se trochu upravit. Udělala jsem si drdol z vlasů a dala jsem si řasenku a světlé oční stíny. Ani nevím proč, ale oblíbila jsem si stíny. Chvilku jsem hleděla do zrcadla a pak jsem usoudila, že bych mohla už jít. Vyšla jsem z mého pokoje a sešla schody dolů. Měla jsem super dobrou náladu. Udělala jsem si něco rychlého, ale zároveň dobrého ke snídani. Sedla jsem si ke stolu a začala snídat. Bylo tu takové ticho a prázdno, na tohle nejsem zvyklá protože u nás byla vždycky rušno.

Nicolas

Byly jsme už v půlce cesty. Ta cesta je strašně zdlouhavá, minuty mi přijdou jako hodiny. Oči mi jezdily po okolí, když jsem zrovna vykoukl z okénka od auta. Venku stála nějaká cedule tak jsem se na ní podíval. Stalo tam že Swindon je jenom 57 kilometrů daleko. To docela ujde. Strašně jsem se v tom autě nudil. Bylo tu ticho, nikdo nemluvil prostě nuda. ,,Pane a máte nějaké tušení kde by mohla být?" David na mě mluvil, asi se také nudil i když řídil nebo chtěl prolomit ticho. ,,Já ne, ale vy by jste to tušení mohli mít, když jste řekli, že si myslíte, že je ve Swindonu takže?" Totálně mi to tu nudilo, takže jsem byl poněkud nepříjemný, ale oni jsou na to zvyklí a kdyby ne tak co. ,,No my právě také nevíme. Mylseli jsme si to, protože tam nejčastěji jezdí vlaky do Swindonu." David mi odpověď se vší slušností a dál se věnoval řízení auta. Jeho odpověď byla velmi báječná ne jen, že vůbec neví kde je nebo aspoň, že by to tušili oni už se jenom domnívají. Je to fakt super. No a vlastně, když by jsme ji tam našli tak pojedeme okamžitě zpátky nebo tam přespíme a pojedeme až zítra. No Lauren by, ale zase mohla utéct. Jeli bychom okamžitě, No uvidíme pak, ale pokud by jsme ji našli svatba by mohla být..... no dnes je úterý, takže ve čtvrtek nebo v pátek. Ano to by mohlo jít. No snad jí najdeme, už mi to hledání leze na mozek.

Lauren

Uklidila jsem nádobí co jsem měla při snídani a šla se podívat ven. Bylo tu nádherně, všude čerstvý vzduch, zelená tráva no skrátka jsem si to tu zamilovala. ,,Ahoj Lauren. Jak jsi se vyspala?" Timmy na mě promluvil a já jsem se ho strašně lekla. Byl tak tichý a nenápadný. ,,Ahoj Timmy a jo dobře jsem se vyspala proč se ptáš?" Hned jsem si vzpomněla, že jsem chtěla vědět co tu dělal a tak jsem se rozhlédla kolem, ale všechno tu bylo normální. Sakra. ,,Jen tak už jsi si všimla dárků co máš na gauči?" Tak počkat jakého dárku? A proč mi dává dárek? ,,Ehm ne a proč mi dáváš nějaký dárek?" Byla jsem strašně zvědavá co mi dal. ,,Máš dneska svátek Lauren to nevíš?" Ježiši já jsem zapoměla na můj svátek. ,,No teď jsem si vzpomněla a děkuju za dárek." Šla jsem do obýváku se podívat na ten dárek. Byla to ohromná krabice s velkou červenou mašlí. Opatrně jsem rozvázala mašlí a otevřela víko krabice. Ježiš bylo tam štěňátko jorkšírského teriéra. Bylo tak roztomilý. ,,Líbí?" Ozval se Timmyho hlas za mnou. ,,Jo strašně moc je to holčička nebo chlapeček?" Byla jsem tak šťastná, už od mala jsem chtěla svého pejska, ale nikdy jsem ho nedostala až teď. ,,Je to kluk a jsem moc rád, že se ti líbí." Tak mám chlapečka no jak mu budu říkat? ,,Strašně mooooc ti děkuju ani nevíš jakou mám radost, to je ten nejlepší dárek jakej jsem kdy dostala." Začala jsem trochu i z radostí brečet. Timmy se usmál tím svým dokonalým úsměv. ,,Nemáš zač Lauren." Nechtěla jsem se hádat, jelikož má záchrana, ale jak řekněte ,jo ale mám' tak on zase odpoví ,ne nemáš' a takhle je to do nekonečna. No a teď to jméno. Hmmm tak jak by jsi se mohl jmenovat? ,,Tak co jaké ti dáme jméno?" Ronnie jo to by šlo. ,,Co takhle Ronnie líbí se ti to jméno?" To štěňátko začala vrtat trošku ocáskem a tak jsem usoudila, že se mu to líbí. ,,Tak jo Ronnie vítej u mě." Ronnie jsem si zamilovala je tak rozkošnej. Ale teď jsem si uvědomila, že možná cítím něco i k tomu co mi Ronniho dal tedy k Timmymu.

Táák po dlouhé době je tu další kapitola.
Doufám že se vám to líbí.
Budu ráda za každý vote a komentář.
Jinak co si myslíte najde jí Nicolas nebo ne?
⭐Ewca⭐