Básně temné, často zrůdné

Země

Rozkradli jsme kusy země,
rozprostřeli svoje sémě.
Vykáceli krásné stromy,
jo to už jsme celý my.

Zabili živočišné druhy,
zapomněli na ty druhý.
Možná taky mají duši,
možná slyší jejich uši.

Zdalipak vidí jejich oči,
zda smrti v náruč skočí.
My jsme lidé, oni ne,
říká kat, zvíře pne.

Na stejk uřízne tady,
s očima neví si rady.
No tak s nimi do koše,
oči zírají, smrt proše.

Pomalu vykrvácet,
setnout, zvracet.
Každý to cítí, špatné,
ale maso prý chutné.

Tak radši mlčíme,
nevinné mučíme.
Stromy ničíme,
zhoubu šíříme.