Válkou rozdělený svět. Nenávistí ovládaný král. Hlad po celé zemi. V tomto světě se narodila dívenka, která bude muset sklidit to, co její rasa před lety sama zasela. Zrazená a poslaná na smrt vlastním lidem.
Dýchala jsem chladný podzimní vzduch, měla jsem pocit, jako by mi v plicích vypukl požár. I přesto všechno jsem prostě nemohla dovolit nohám pohybovat se pomaleji a ani si dovolit byt jen malý odpočinek. Tohle byl běh o život a já ho nehodlala prohrát.
Za mými zády bubnovaly kroky spojené se zvuky prudkého deště. Vybrala jsem si velmi špatnou dobu na pomstu, ale když si ji plánujete už přes dva roky na tento den a ono zrovna začne pršet, přesunuli by jste to? Normální člověk možná ano, ale já jsem prostě tvrdohlavý mezek a musela tam jít dneska.
Jen, co jsem si uvědomila, kdo je zodpovědný za Jaceovu smrt a vlastně i za smrt spousty dalších lidí, nemohla jsem jen sedět na zadku a nic s tím neudělat. Od toho osudného dne jsem jim byla prakticky stále v patách. Za ty dva roky jsem zjistila, že ty zvláštní popáleniny jsou značky samotného krále a ti muži, jenž zabili Jace jsou jeho poskoci. On jediný má totiž tak přeplácaný a zdobený meče.
Dnes jsem ho chtěla zabít vše bylo perfektně naplánované. Zjistila jsem si, kdy přesně a hlavně kde se mění stráže. Taky kde přesně se v jakou hodinu nachází, ale protože zrovna dnes prostě muselo začít pršet, tak jsem se dopustila až dětinské chyby a to, že jsem neodhadla královu paranoiu a tak když stráž objevila moji stopu v bahně, která byla očividně příliš malá na ty jejich lodě, kterým přezdívají boty a očividně mířily k oknu pracovny krále, tak vyhlásili poplach a já byla nucena utéct, jenže mi uklouzla nohu na té hloupé střeše a byla odhalena.
Právě teď momentálně utíkám před dvaceti strážci, ale mám jednu výhodu a to, že tohle město znám jako své boty.
Po té, co Jace umřel doslova jsem utekla před Andrewem a teď po mě všude pátrá, jenže mě obvinil z Jaceovi smrti, ale i to že jsem utekla a nesplatila svůj dluh. Takže jsem se stala nejvíce hledaným zločincem celé země. Jde po mě král kvůli tomu, že jsem se stala nájemným vrahem, nesuďte mě každý tvor na planetě musí jíst a musí mít střechu nad hlavou. Začali mi přezdívat tichá smrt, protože většinou zabíjím ve spánku a beze stop. Většina lidí si myslí, že jsem muž, ale kdo by jim to vymlouval.
"Stůj!"
Jeden ze strážců nejspíš popadl dostatek vzduch, aby na mě mohl zakřičet. Jen jsem se pro sebe usmála a přidala do kroku, i když mé nohy doslova protestovaly. Zrovna jsem se chystala odbočit do zatáčky, která sice byla slepá, ale já už měla nachystanou cestu, abych se dostala přes zeď. Najednou mi kolem hlavy proletěl nůž a zabodl se do dveří nějakého domu, který jsem zrovna minula, když jsem se chystala odbočit do uličky.
Když jsem přelezla zeď slyšela jsem už jen spoustu nadávek. Konečně jsem si trochu oddechla a opřela se o kolena. Tělem se mi rozlil pocit klidu a já pomalým krokem vykračovala domů.
"Ale, ale, kohopak to tu máme není to snad naše ztracená známá?"
Za mými zády se ozval ten odporný hlas, ten který mě straší ve snech a na který už nikdy v životě nezapomenu. Zase je to to poslední, co slyším před tím než mi změní život.
A/N
Ano, světe div se, ale žiju a znovu píšu. má jediná výmluva je, že tento příběh se odklonil od mé představy a musela jsem si trochu uspořádat v hlavě jak chci, aby to pokračovalo. Doufám, že se vám to líbí, ikdyž je to trochu kratší než jsem zvyklá psát.
Kdo si myslíte, že je ten člověk, který ji změnil život a vlastně i ještě změní?
To je asi vše.
Loučí se s vámi SadLinn
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
