Válkou rozdělený svět. Nenávistí ovládaný král. Hlad po celé zemi. V tomto světě se narodila dívenka, která bude muset sklidit to, co její rasa před lety sama zasela. Zrazená a poslaná na smrt vlastním lidem.
Hlavní město je po ránu nádherné. Na ulici není mnoho lidí a většina obchodů a stánků ještě neotevřela, ve vzduchu je cítit rosa a slunce, nemohu přestat plnit si plíce tou úžasnou vůní. Nad zemí se vznáší menší opar mlhy a na nebe se líně škrábe slunce. Pohled na město není až tak půvabný. Svit slunce odkrývá pozůstatky noci. Bezdomovci ještě stále omámení alkoholem kráčející mezi opuštěnými uličkami. Nevěstky s noční šichty vracející se domů a nebo místní opilci jdoucí neznámo kam.
S Jacem se rázným krokem a s kapucemi na hlavách blížíme do bohatší části města za mužem, jenž si objednal naše služby. Moc se mi do toho nechce a ještě méně po mém nočním zhroucením. Nechci mít na seznamu další jméno.
Přišli jsme až před bohatě zdobený městský dům.Jeho fasáda je v barvě světlé zelenkavé s bílím zdobení kolem okenic. Dveře i okna jsou z dubového dříví s mosaznými klikami. Jace přeskočí nízkou, po kolena vysokou, branku a rozejde se sebevědomým krokem směrem ke dveřím, kde vzápětí sahá po klepadlu a třikrát rázně bouchne. Já se mezitím dost neelegantně snažím zdolat branku, o kterou se mi zachytil plášť. S pár nadávkami a hrubou silou povolil a jen co jsem se narovnala do své plné výšky, otevřely se dveře a ven vykoukla malá dívenka v oblečení pro služebné a s velkýma tmavě hnědýma očima. Vystrašeně si nás přeměřila a poté sklopila zrak ke svým černým naleštěným botkám.
Postavila jsem se po boku Jace, který na tu dívku háze svůdné pohledy. Jen jsem protočila očima a dál si ho už nevšímala a zaměřila svůj pohled na tu dívenku, i když jako dívenka rozhodně nevypadala. Plný dekolt a oplácanější boky z ní dělali přímo magnet na úchyly a jak se zdá tak já s jedním cestuji. Jace ji naprosto hltal pohledem. Praštila jsem ho do ramene a tím se alespoň trošku znovu vrátil do reality.
" Dobrý den. Hledáme pana Maxwella. Bydlí zde?"
Nasadila jsem milý úsměv a doufala, že jsem ji nevyděsila. Působila až panenkovským dojmem a já měla stále pocit, že sebemenší zvýšení hlasu by ji mohlo rozbít. Zvedla na mě pohled a mírně kývla hlavou poté nám uvolnila cestu a my tak mohli vejít dovnitř. Zavřela za námi dveře a jemný hláskem nás informovala, že pan Maxwell zde bude za chvíli. Když odcházela, Jace mírně naklonil hlavu a nestydatě si prohlížel její zadek. Proč cestuji s takovým nevychovancem nadrženým. Znovu, ale tentokrát mnohem silně, jsem Jace udeřila pěstí do břicha až se překlonil a mírně se pochechtával.
"Ale nežárli, zlato. Tak vypadá jako žena, no a? Ty se zase někdy jako žena chováš. Teda to alespoň tvrdí legenda, zatím jsem poznal jenom tvou mužnou stránku."
Začal se smát ještě víc a já zatla pěsti tak silně, že jsem je skoro necítila. V duchu jsem už Jaceovi plánovala pohřeb. Jen, co se uklidnil, znovu se narovnal a trochu upravil oděv. Poté se na mě podíval a mrkl. To už jsem nevydržela a pěstí ho praštila mezi nohy. Skoro okamžitě se skácel na kolena a zhluboka dýchal. Ďábelsky jsem se usmála a dívala se jak se svíjí na zemi, kňučel u toho jako odkopnuté štěně.
Zrovna když se sbíral ze země,přišel k nám podsaditější a starší pán. Už od pohledu budil respekt. Byl oblečený do brokátové vesty prošívané zlatem, pod ní se schovávala světle modrá košile se zlatými manžetami. Dále měl na sobě tmavě modrý oblek opět zlatem zdobeným a zlatými knoflíčky. Jako celý dům i on vypadal velmi bohatě a zlatě. Naprosto vše obsahovala byť jen malý kousek zlata.
"Dobrý den, vy jste ti lidi od Andrewa, že?"
Oba jsme přikývli a obezřetně pozorovali zpod kápí. Gestem ruky nám naznačil ať ho následujeme a společně jsme se rozešli rozsáhlými chodbami zdobenými obrazy a vázami, některé malíře jsem poznala, ale většina mi byla neznáma. Dovedl nás až do salonku, kde na nás čekal čaj a sušenky. Posadily jsme se na vyšívané sofa naproti tomu muži.
" Tak je slušností se představit, takže začnu. Jmenuji se lord Maxwell a jsem hlavní rádce samotného krále. Poslal jsem pro vás z jednoho prostého důvodu, můj otrok utekl a na vás je mi ho dovést zpět."
Slova se ujal Jace a oba nás představil, mezitím co mluvil jsem popadla do ránem zmrzlých prstů horký šálek čaje.
"...proto bychom potřebovali nějakou jeho fotografii či portrét, ať víme koho hledat. Nebo by nám stačil nějaký zvláštní znak či popis. Prostě cokoliv."
Zachytila jsem až konec jeho proslovu a pozorně se zadívala na lorda Maxwella. Jen nás pozoroval svýma prasečíma očkama a palcem a ukazováčkem si mnul bradu.
"Dobrá tedy, můj otrok je asi metr osmdesát vysoký, má tmavě hnědé skoro až černé oči a světlé vlasy, je hubený a jako speciální znak má asi mírnou spáleninu na zápěstí. Toť vše."
Ještě chvíli jsme se spolu bavily a potom jsme se rychle rozloučili a stejně rychle i s Jacem utekli. Šli jsme do blízkého hostince, kde jsme měli v plánu se ubytovat. Dovolili nám přespat na půdě jak dlouho budeme chtít, skoro zadarmo. Dost tomu pomohl Jace, který celou dobu laškoval s majitelkou podniku. Zatím co on se náramně bavil já jsem tam stála jako páté kolo u vozu a přemýšlela jak nejrychleji utéct, když konečně zavolala obsluhu, aby nám ukázala pokoj, skoro jsem skákala blahem. Byl to vážně divný pocit stát tam a sledovat jak ji Jace balí.
Jen co nám ukázali pokoj, vyzula jsem se a sundala si plášť, padla jsem unavená do postele. Je už čas oběda a já měla jenom ten silný čaj od lorda, nelíbí se mi říkat mu lord, ale lord na tom trval. Pako.
Jace se skoro okamžitě vypařil a já tak mohla chvíli odpočinku. Po chvíli, kdy mě už kručení v žaludku štvalo jsem se rozhodla, že si zajdu dolů pro něco k jídlu. Jen, co jsem sešla, všimla jsem si, že hostinec je plný tedy až na zapadlý stůl úplně vzadu. Seděl u něj zvláštní stařík a popíjel už zvětralé pivo. Zašla jsem na bar, kde jsem si objednala jídlo a obsluha mi řekla ať se někam posadím. Procházela jsem mezi stoly a cestou narazila na vysmátého Jace,na jehož klíně seděla žena jenž nás ubytovala. Jak se zdá tak dneska večer budu mít pokoj jen pro sebe.
Z nějakého důvodu mě ta myšlenka bodla u srdce a proto jsem ji rychle zahnala. Sedla jsem si vedle toho staříka, který si mě hned podezřívavě prohlédl, mírně se odsunul a začal si něco mumlat jen pro sebe.
Už je to dlouho, co jsem si objednala a stále nikdo mi nic nepřinesl, doba oběda už dávno pominula a já mám pocit, že za chvíli si uhryžu vlastní ruku. Když jsem se chtěla zvednout, chytil mě za ruku stařík. Hned jsem se na něj podívala a odhadovala co po mě může chtít.
"Nechoďte večer sama mladá slečno, ulicemi se plíží zlo. Hned po setmění. Vraždí! Děti noci. Oni umírají! Proč umírají? Tma! Tma se blíží."
Nerozuměla jsem mu ani slovo. Nic z toho nedávalo smysl. Vyprostila jsem ruku z jeho sevření a a rychle zdolala schody, rozhodnutá najíst se ze zásob, co nám s Jacem zbyly z cesty.
A/N
Jsem zpátky!! Znovu doufám, že se vám kapitola líbila a těším se na vaše teorie.
Loučí se s Vámi SadLinn
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
