Dědička trnů a růží

5. Kapitola

Beth Crowley-Warrior

Šli jsme jen chvíli, ale mě to připadalo, jako věčnost. Lano se mi krutě zahryzávala do kůže a nohy klopýtaly za tou vysmátou horou svalů. Celou cestu neřekl nikdo ani slovo, jen Jace se na mě občas otočil a pozvedl koutky svých úst v posměšném úšklebku. Vždy, když to udělal, jsem měla chuť praštit do nosu jeho. S každým krokem jsem měla pocit, jako by mi srdce svíraly neviditelné kleště a ty se k sobě přibližovaly a já se bála okamžiku až mé srdce rozdrtí. Celým tělem mi proudily vlny frustrace a strachu. Sem tam jsem za lano škubla, ale potom se jen Jace otočil a usmál se tím nejděsivějším úsměvem, který jsem kdy viděla. Jako by jeho úsměv říkal: Myslíš si, že máš šanci utéct? Po chvíli mě tohle přetahování přestalo bavit a radši jsem začala vymýšlet, jak se z téhle situace dostat a pokud možno živá.

Přišli jsme až k úpatí jedné hory na jejímž vršku byla opuštěná tvrz, tedy aspoň jsem si to myslela, ale z omylu mě hned vyvedli, když i se mnou začali stoupat směr ta zřícenina. Už v půli cesty jsem slyšela smích, zpěv a radostná slova vykřičená do ticha lesa. Kopec jsme zvládli rychle,jen co jsem vstoupili do tvrze se na nás stočily veškeré pohledy. Všeobecný smích utichl a s ním i zpěv a veselí. Byla jsem schová za jejich zády a nikdo z přihlížejících si mě nevšiml.

Stáli jsme na prostorném dvoře, kde bylo kolem tří tuctu lidí. Někteří byli oblečení, jako kočovní herci, kteří k nám jednou před lety zavítali. Vyprávěli nám různé příběhy o vílách, ovšem za nějaký poplatek. Dívky měli volné sukně, jaké nosí skoro každá děvečka, ale na těch jejich byli přišité falešné perly a kolem pasu měli zvláštní šátky s přišitými penízky, které při každém kroku cinkali. Všem byly vidět břicha a některým i zvláštní druh spáleniny. Později toho večera jsem se dozvěděla, že ta spálenina je značka prostitutek a ty dívky nejspíš svému pánovi utekly nebo se vykoupily. Ve vlasech zapletené korálky a pírka nějakých dravců. Muži měli zase jen košile, vetšinou rozepnuté a nebo jen barevně vyšívané vesty. Kalhoty jim vždy končily těsně pod koleny. Vlasy na krátko střižené a rozcuchané do všech světových stran.

Kromě kočovníku tu byli, ale i děsivě vyhlížející lidé, kteří měli podobný úbor jako Jace a blonďák. Někteří byli celý v černém, jiní měli aspoň košili bílou. Jediné co měli naprosto všichni stejné, byli ty zvláštní dýky u jejich pasu.

Nakonec tu byli normálně oblečení lidé. Muži měli obyčejnou bílou košili a lněné kalhoty až po kotníky. Dívky zase nad kotníky ustřižené sukně svých šatů v neutrálních barvách. Dvůr se hemžil lidmi všeho druhu a tu zvláštní atmosféru doplňovali zapálené louče na zdech, které dřív nejspíš byli tanečním sálem,jenž jeho střecha se před lety zhroutila. Stála jsem na kamenné podlaze a nad hlavou měla oblohu plnou hvězd, jež se tolik lišila od oblohy u nás doma a Endvillu. Tam kde dřív bylo nejspíš něco podobného trůnu, stálo normální křeslo ověšené látkou s těmi penízky. Na křesle seděl tak třiceti až čtyřicetiletí muž. V obličeji byly znát vrásky, za to na jeho těle šlo i přes volnější oblečení vidět jeho svaly. Měl tmavě hnědé vlasy i oči. Jeho rysy byli stejně kruté jako Jaceovi, ale jeho nemírnil úsměv. Rty měl zkroucené do dravého úšklebku. Byl si s Jacem velmi podobný a tato má domněnka se vyplnila hned, jakmile Jace promluvil.

"Nerad kazím tvé veselí otče, ale máme pro tebe s Danielem dárek."

Blonďák, nebo-li Daniel se na mě otočil a mrkl, poté se potěšeně usmál a odstoupil ode mně, aby se na mě jeho pán mohl podívat.

Jace ke mě přistoupil a položil svoji dlaň na mé záda. Postrčil mě blíž k jeho otci, který si mě zkoumavě prohlížel, jako kupec, který si vybírá nové zboží a nechce prohloupit. Nakonec vstal a narovnal se ve své plné výšce. Pohybem ruky pokynuli, aby mě přivedli blíž k němu. Daniel mě chytil za předloktí hrubě mě táhl, při tom se na mě drze usmál. Když jsme procházeli, lidé nám uvolňovali cestu. Občas jsem zachytila jejich pohled. Některé dívky se na mě dívaly posměšným pohledem a já jim ho vracela lhostejností a nezájmem.