Válkou rozdělený svět. Nenávistí ovládaný král. Hlad po celé zemi. V tomto světě se narodila dívenka, která bude muset sklidit to, co její rasa před lety sama zasela. Zrazená a poslaná na smrt vlastním lidem.
Nakonec ten spis stejně musel přečíst Jace, protože jsem neměla dostatek času na přečtení, má totiž minimálně tři stránky a mě i pár vět zabralo skoro dva dny. Psalo se v něm o uprchlém otrokovi, kterého chce jeho pán zpátky. Proto bylo v podmínku tučně napsané živý. Bylo mi toho muže líto, měla jsem určitou představu toho jak dopadne po navrácení k pánovi. Do tohoto úkolu se mi vůbec nechtělo. Celé čtyři dny jsem chodila jako tělo bez duše a přemýšlela jestli mi má svoboda stojí za zmaření dalšího života.
Před první vraždou jsem se takhle necítila, protože jsem ani zdaleka nevěděla do čeho jdu. Byl pro mě jen jméno na papíře, ale dnes mě jeho tvář pronásleduje každý večer ve snech. Nedokážu si představit, že k ní přibude další.
Hned po večeři jsem se vydala před tvrz a sedla si pod mohutný dub. Dívala jsem se na hvězdy a vzpomínala na noční oblohu u nás doma, ani zdaleka se nepodobala té zdejší. Dnes svítil jasný měsíc v úplňku, připomnělo mi to tu noc kdy mě Jace s Daniel zajali. Nevědomky se mi na tváři objevil malý úsměv. Jsou to už skoro čtyři měsíce a stále si zde připadám tak cizí a nechtěná. Dala bych všechno na světě vidět znovu své sestry a mého otce. Chybí mi i má matky, sice si ji téměř nepamatuji, ale i v těch málo vzpomínkách se vždy usmívala. Zajímalo by mě zda by se usmívala i dnes. Když její nejmladší dcera byla zavřena do Endvillu, z jejího manžela se stala troska a z jejích zbylých dcer nevděční spratci. Docela o tom pochybuji, každý den se přihodí něco s čím bych se jí svěřila.
Po tváři mi pomalu začne téct jedna osamělá slza a já nemám sílu ji ani setřít. Nedokážu se už déle dívat na noční oblohu, jako by se hvězdy změnily na její světle modré oči a pohled mě odsuzovali a byli za mě zklamané. Tak jako jsem zklamaná já sama ze sebe. Vždyť jsem vrah a brzo se mám stát jím znovu.
"Ty by jsi mě jistě poradila."
Tichá slova opustila má ústa a směřovali k mé matce. Doufám,že je na živu a jednou se pro mě vrátí a pomůže mi. Pohladí mě po vlasech a zašeptá, že je všechno v pořádku.
Za mými zády se ozvou pomalé a těžké kroky. Nechci vzhlédnout a podívat se na toho. kdo za mnou stojí. Za chvíli, která se mi zdá jako celé roky, se za mnou posadí Jace. Nic neříká jen se dívá na nebe. Jediné co teď potřebuji je něčí blízkost a pocit, že nejsem sama. To vše mi Jace právě nabízí a já toho hodlám využít.
Po nějaké chvíli promluvím tichým a zastřeným hlasem, jako by ani nebyl můj a já ho poslouchala z dálky.
"Nemohu ten úkol splnit."
Jace odtrhne oči od oblohy a upře je na mě. Mírně se na mě usměje, ale jako by mě dodával část své odvahy.
"Už si to jednou zvládla...Zvládneš to znovu."
Mluvil velmi tiše. Stále se mí díval do očí a já cítila jak se mi v mých znovu tvoří slzy, ale tyto jsem už nechtěla pustit.
"Mé svědomí mě už teď nedá ani chvíli klidu, co teprve když to udělám znovu."
Zvedla jsem svou hlavu z jeho ramene a Mé oči ho žádali o útěchu, kterou jsem si stejně ani nezasloužila. Byla jsem monstrum, co vyměnilo svůj život za cizí.
"Tento, ale nezemře tvou rukou."
Nechápal to. Když ho chytím, jako bych zabila, možná ne fyzicky, ale psychicky určitě. Není nic horšího, než když vám někdo vezme svobodu a spolu s ní i naději. Ironicky a vyčerpaně jsem se zasmála a pohrdavě pronesla: "Když ho chytím, jako bych to udělala. Ty to nepochopíš, ty nevíš, co ho čeká, až splním úkol. Krutý trest nebo smrt. Víc možností nemá."
Poté jsem se zvedla a potichu popřála dobrou noc. Procházela jsem už ztichlými chodbami a přemýšlela dlouho, nakonec mě mé nohy donesly až do pokoje, kde jsem padla na postel a hned usnula.
Zítra touto dobou budu už na cestě do hlavního města a budu lovit uprchlého otroka. Když ho ale nenajdu já přijdou další a ti ho už najdou. Touto myšlenkou jsem se stále utěšovala a modlila se ke všem zapomenutým bohům, aby byl ten otrok už dávno pryč a já ho nenašla. Pomalu mě začali unášet sny a já se propadala do temnoty.
Ráno mě probudily paprsky slunce prosakující skrz malinké okýnko v mém pokoji. Neměla jsem náladu chodit na snídani. Neměla jsem chuť na jídlo a už vůbec ne jít mezi lidi. Radši jsem se sbalila a nachystala vše potřebné pro cestu. Když už jsem dobalovala, ozvalo se na mé dveře rázné a rychlé zaklepání. Hned na to mi do pokoje vtrhl Jace. Přestala jsem mu věnovat pozornost a znovu ji zaměřila na vak.
"Za půl hodiny buď na nádvoří. Pojedu s tebou."
Než jsem stačila něco namítnou už byl pryč. Nechtěla jsem s ním jet. Nerada s ním v poslední době trávím čas, cítím se v jeho blízkosti divně a to se mi nelíbí. Jediné plus na té výpravě bylo, že ho dlouho neuvidím a on si prostě přijde a řekne, že jede taky. Tak tohle bude hodně náročná cesta.
A/N
Po dlouhé době jsem tu znovu. Velmi se za tu odmlku omlouvám, ale mám teď příliš mnoho práce.
Rozhodli jsem se s kamarádkou založit blok věnovaný knihám a ten si žádá spoustu mého času a taky mám brigádu a po ní většinou už nemám ani energie vyjít schody do pokoje natož psát. Vážně mě to velmi mrzí a doufám, že se to aspoň v srpnu trochu zlepší.
Nemám už náladu to zkontrolovat od chyb tak mi mou gramatiku promiňte.
Loučí se s Vámi naprosto vyřízená SadLinn
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
