Válkou rozdělený svět. Nenávistí ovládaný král. Hlad po celé zemi. V tomto světě se narodila dívenka, která bude muset sklidit to, co její rasa před lety sama zasela. Zrazená a poslaná na smrt vlastním lidem.
Jako každý den i dnes jsem se vydala na lov. Procházela jsem se mezi vysokými stromy, kterým zimou opadaly veškeré listy a kůra jim zčernala. Pod nohama mi křupal, ještě ránem zledovatělí, sníh. Snažila jsem se našlapovat potichu, abych nevyděsila svou potencionální oběť. Dnes jsem neměla vůbec štěstí už dvě hodiny bloudím po lese a ani jediné zvíře.
Včera večer jsme dojedli poslední kousky jídla. V zimě vždy hladovíme, protože si nemůžeme nic vypěstovat a co se týče peněz, nemáme skoro žádné.Jsem jediný živitel rodiny.Mé sestry jsou totiž ještě moc zhýčkané z dob, kdy naše rodina patřila mezi šlechtu a můj otec je ztrátou majetku zlomený. Já jsem si z toho života moc neužívala, bylo mi pouhých sedm let, když jsme se z našeho sídla přestěhovali do rozpadlé chaloupky, ve které dnes žijeme. Byla jsem příliš malá, aby jsem se naučila číst, psát, etiketě a správné mluvě.
Sestry odmítají pracovat a otec není schopný něco dělat. On svůj život už vzdal, ale já budu bojovat a jednou vyhraji.
Pokračovala jsem hlouběji do lesa, cestu jsem přestala poznávat už před několika kroky. Luk i s šípem jsem stále měla připravený v levé ruce. Najednou jsem vpravo ode mě zaznamenala pohyb.Celým svým tělem jsem se otočila k původci. Nic jsem nezahlédla, ale nehodlala jsem se vzdát, pomalu jsem se plížila ke kmeni stromu, za který jsem se později trochu skryla.
Blízko mě jsem uslyšela zavrčení. Podívala jsem se přes strom do lesa. Blížil se ke mě veliký šedý vlk. Srdce mi začalo prudce bít. Nevěděla jsem, co mám dělat a vlk byl stále blíž a blíž. Čekala jsem kdy zaútočí. Vždy jsem byla v pozici lovce, nikdy oběti. Mým tělem projíždí vlny paniky, adrenalinu, strachu. Strach vyhrál a já se rozběhla, jak smyslu zbavena do lesa. Vlk běžel hned za mnou. Nevěděla jsem, kam utíkám. Jediné, co jsem vnímala byla tupá bolest v boku a přibližujícího se vlka. Hlavou se mi honilo, že vlci jsou vždy ve smečkách.
Zběsile jsem se ohlížela kolem sebe, ale nikde jsem žádného dalšího nezahlédla. Dochází mi síly, nemohu se nadechnout a mé nohy zpomalují. Vlk je čím dál blíž, už skoro cítím jeho dech na mých zádech. V poslední vteřině, ještě strachem nezmanipulovaného mozku, mě napadlo východisko. U pravého boku jsem měla lovecký nůž, který většinou používám na stahování zvířat z kůže. Hned jsem se pro něj natáhla a jednoduchým pohybem ho vytáhla. Jeho ocelová rukojeť mě chladila do dlaně. Předtím než mi dojdou veškeré síly se otočím a natáhnu nůž před sebe. V tu chvíli vlk vyskočil s úmyslem zakousnout se mi do hrdla. Síla jeho nárazu mě shodila na zem. Dopadla jsem na tvrdou zem plnou paliček a sněhu. Vlk dopadl na mě. Hodnou chvíli jsem rozdýchávala šok a snažila se plíce přinutit, aby přijali, alespoň část vzduchu. Mrtvého vlka jsem ze sebe shodila a jeho těžké tělo dopadlo jen kousek od mého nervově i fyzicky slabého. Pomalu jsem se zvedla do sedu a rukama si prohrábla vlasy. V půlce toho pohybu mi došlo, že jsou celé od krve a nejen ony, ale teď i můj obličej a část vlasů.
Podívala jsem se na mrtvého vlka a v hlavě se mi stále opakovala stejná věta. Já přežila. V jeho těle byl stále zabodnut můj nůž, který se v zimním slunci třpytil. Byl celý od lepkavý krve a celkově vypadal hrozivě a krutě. Přesunula jsem se k vlkovi a dívala se na jeho vražedné zuby vyceněné ve smrtícím úšklebku nebo na oči, které již nikdy neožijí. Začalo mi ho být trochu líto, v podstatě jsme byli naprosto stejní nelítostní vrazi. Vraždící aby přežily.
Pohladila jsem ho po hlavě. Cítila jsem se jako bych se znovu narodila. Jako by mi život dával druhou šanci. Hodlala jsem ji využít.
Sklonila jsem se k vlkovi s úmyslem vytáhnout svůj nůž, když se lesem ozval dusot koňských kopyt po zmrzlém sněhu. Rychle jsem se narovnala a chtěla se někam schovat. Nechtěla jsem mít problémy, ale už bylo příliš pozdě. Mezi stromy se prohnal hnědý kůň a za ním dva další. Jeden byl šedivý a druhý hnědý jako ten první. Společně mířily mým směrem a já se připravovala na nejhorší.
Zastavily se těsně u mě. Jezdce z hnědého koně jsem hned poznala, byl to místní kníže. Delší hnědé vlasy měl stažené do culíku, který zvýrazňoval jeho aristokratické rysy. Byl velmi krásný, ale i velmi krutý. Jsem v hodně velkém maléru.
Sesedl z koně a rozešel se vyrovnaným krokem směrem k vlkovi. Klekl si k němu a láskyplně ho pohladil po hlavě. Toto jeho gesto jsem nepochopila. Pomalu se zvedl a otočil se na mě. Měl nasazenou masku lhostejnosti, ale jeho oči prozradili, že ho vlkova ztráta velmi ranila.
"Kdo ho zabil?"
Přistoupil o krok blíž a já měla ohromnou chuť utéct. Jeho dva poskoci si mě měřily pohledem až jeden z nich promluvit tichým, ale vyrovnaným hlase.
"To ona. Je to lovkyně."
Kníže se svého kamaráda otočil a zplna hrdla se zasmál. Ani jeden z nich nehnul ani brvou a čekali až se jejich kníže uklidní.
"Podívejte se na ni je to jen vystrašená holčička. Ona by nebyla schopná Tesáka zabít. Vždyť..."
Celý svůj proslov byl otočený na své kamarády, až nakonec se otočil i na mě a chtěl pokračovat ve vysmívání. Když mu ale padl pohled na mě a všiml si, že nemám jen ruce od krve, ale i oblečení a vlasy, jako by se v něm něco zlomilo. Přestal se smát a rozzuřeným krokem se vydal ke mě. Drsně mě chytil za paže. Přiblížil svůj obličej k mému a já byla donucena podívat se do jeho rozlobených očí. Věděla jsem, že to nedopadne dobře.
"To ty jsi ho zabila?! Jak se opovažuješ zbít mého vlka! Mluv!"
Mezitím, co na mě křičel, mi třásl s rameny a nakonec mě drsně odhodil. Neudržela jsem rovnováhu a spadla. Při pádu jsem se praštila o kmen stromu do hlavy.
Posadila jsem se a mnula si poraněné místo. Snažila jsem se zahnat slzy, nejen z bolesti, ale i ze strachu. Je se mnou konec. To jediné mi běhalo hlavou. Kníže se ke mě přiblížil a drsně mě chytil za vlasy. Donutil mě se na něj podívat.
Někde jsem našla svůj hlas a odvážně se podívala do jeho očí. Hned jak jsem je spatřila všechna má odvaha vyprchala.
"Zaútočil na mě. Pouze jsem se bránila."
Má slova byla i přes paniku ve mě, odhodlaná. Přivřel oči a svůj obličej ještě přiblížil. Za vlasy mě ještě víc začal tahat. Nemohla jsem to dál vydržet. Jedna zbloudilá slza opustila mé oko a kanula mi po líci. On se nad mým projevem slabosti usmál. Pak zase, ale zvážněl.
"Ty jsi tu neměla ani co dělat. Toto všechno je můj pozemek a ty jsi sem vnikla a ještě mi zabila mého dobrého přítele. Za svoji drzost budeš trpět, o to se postarám. Oznamte strážím, že jim v Endvillu přibude nový vězeň."
Po jeho slovech jsem už slzy nedokázala udržet. V potůčcích mi tekli po tváři a já si připadala v tu chvíli tak prázdná jako ještě nikdy. Měla jsem strach o svoji rodinu a hlavně o svůj život. Mířím do Endvillu. Do vězení smrti.
A/N
Tak je to tady další kapitola. Jestli jste zmatení tak se nebojte vše se čase vyjasní.
Písnička v médiích je moje nejoblíbenější. Celkem by mě zajímal váš názor na ni. Stejně tak mě zajímá i váš názor na tuto kapitolu.
Loučí se s vámi SadLinn
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
