Prove It

32. I disappointed him

Seděl jsem opět v práci a přemítal o všem, co se včera stalo. Ten problém se musel vyřešit co nejdříve. Nebylo dobré otálet a řešit to až na poslední chvíli. Přemýšlel jsem, že bych mu našel nějakého psychologa nebo psychiatra, ale žádného takového jsem neznal a nevím, jak by naši orientaci vzal. Další nápad byl, že abychom si byli vzhledem k situaci co nejblíže, jeden z nás by se k druhému přestěhoval. Což neznělo tak špatně, ale bránila nám v tom práce, kterou by měl jeden z nás až moc daleko.

Vše bylo pro mě co se týče Taeyonga velmi nové. Pravda, kterou jsem se o něm dozvěděl, mě nutila o něm přemýšlet úplně jinak. Uvědomil jsem si, že si o něm udělal Johnny špatný obrázek v podstatě bezdůvodně. To byl ale ten poslední problém, na který jsem mohl myslet. Důležité bylo věnovat se Taeyongovu zdraví a najít mu odbornou pomoc. A ač jsem se snažil celý den najít někoho, kdo by nás chápal a pomohl, na nikoho známého jsem si vzpomenout nemohl. Z myšlenek mě vyrušilo lehké zaklepání na dveře od kanceláře.

,,Dále" odpověděl jsem  jen co se dveře otevřely, uviděl jsem v nich Marka s papíry v ruce. 

,,Nazdar Jeffrey, nesu rozpis služeb" řekl a pročítal si papíry, které držel v rukou. ,,a vypadá to, že zítra máš dvacetičtyřhodinovku" dořekl, když mi dal papíry na stůl vedle stroje.

,,Zítra?!" ujistil jsem se zběsile a začal panikařit. Teď si nemůžu dovolit nechat Taeyonga přes celý den samotného doma. Zvlášť, když se v práci musí ovládat a až doma projevit. Vzal jsem si do rukou papíry a hledal své jméno a zítřejší datum.

,,Jop, ale máš ji s Johnnym. To bude ok" ujistil mě, jako by snad na tomhle záleželo.

,,Když mě se to teď absolutně nehodí..nechceš jí vzít za mě?" poprosil jsem ho se smutným výrazem a doufal v kladnou odpověď.

,,Sorry brácho, ale zítra jdu na večeři k našim, už jsem jim to slíbil" věnoval mi soucitný pohled. ,,ale můžu se zeptat Johnnyho, jestli o někom neví" řekl a poukázal palcem směr východ.

,,Ne, to je jedno. Už toho pro mě udělal dost, nechci ostatní dál otravovat" posmutněl jsem a papíry odložil stranou.

Mark mi na to lítostivě pokýval hlavou a dal se na odchod. Nevěděl jsem, jak tohle oznámit Taeyongovi. Zvlášť, když jsem mu slíbil, že tu pro něj budu ve dne v noci. Možná jsem si měl vzít neplacené volno, ale doufal jsem, že mě tohle dvacetičtyřhodinové štěstí nepotká a bohužel jsem se mýlil.

Cestou k Taeyongovi jsem přemítal, jak mu o celé situaci řeknu. Nenašel jsem ani odbornou pomoc a ani tu pro něj zítra nebudu. A pokud se zítra nestihnu vrátit domů, Harry bude sám doma o hladu. Došel jsem jako včera k těm samým dveřím a zazvonil. Jak mě Taeyong očekával, rovnou mě pustil dovnitř. Tentokrát jsme se setkali až před jeho dveřmi a on tak zase zašel zpátky a já za námi zavřel dveře.

,,Ahoj zlato" řekl jsem sklesle a dal mu pusu na tvář. Šťastně ji ode mě přijal a s dětským úsměvem se na mě díval zářivýma očima. Energie a naděje z něj šeřila jak pára z hrnce a napjaté očekávání, které v jeho těle panovalo jsem lehce poznal z jeho výrazu.

,,Ahoj, tak povídej, přeháněj! Našel jsi někoho?" málem nedořekl pozdrav a optimisticky vyčkával na mou odpověď. Ah, jak já chtěl jeho náladu udržet stále veselou. Nechtěl jsem, aby jeho úsměv z tváře zmizel. Nechtěl jsem jeho radostná očka vidět opět smutná a zakalená slzami.

,,Víš, věc se má tak.." podíval jsem se dolů k zemi, abych mu to nemusel říct do jeho natěšených očí. ,,..bohužel jsem nikoho nenašel. Zkusím se nějak nenápadně zeptat přátel, ale já nikoho takového neznám" dořekl jsem a podíval se na něj. Úsměv mu pomalu upadal a jeho oči se opět zvětšovaly tím, jak už se neusmíval.

,,a-a ještě jedna špatná zpráva" dodal jsem a přál si, abych ho nemusel zklamat ještě víc. ,,zítra...zítra mám dvacetičtyřhodinovou službu, takže tu s tebou nebudu moct zítra být" málem se mi zasekl hlas a tak jsem ho vzal za ruce a dál se díval do jeho zklamaného obličeje. 

,,Aha..no, tak to nevadí. Já to tady zvládnu sám" pokusil se o upřímný úsměv a svěsil hlavu dolů.

,,Nenene, počkej. Slib mi, že to tu opravdu zvládneš sám. Já bych ti sem někoho poslal, ale.."

,,Nechceš, abych se s ním náhodou nevyspal" doplnil mě tak, že to znělo snad strašněji než to  bylo.

,,No-já, já jen nechci, aby ses pak cítil špatně" vykoktal jsem ze sebe a začal se cítit provinile.

,,Klid Jeffrey, chápu tě. Po tý zkušenosti už to nechceš zažít znova..já...se zamknu, zkusím odreagovat a nějak..nevím...nějak to přečkám" ujistil mě s úsměvem, rozpojil naše spojené ruce a poplácal mě po rameni.

,,Tak dobře, budu se snažit dorazit sem co nejdříve" usmál jsem se a pohladil ho po tváři.

,,Souhlasím a teď...kdeže jsme to minule skončili?" usmál se šibalsky a přejížděl mi prstíkem po hrudníku jako neviňátko.

,,Snad né u tohohle" pousmál jsem se a zmáčkl mu zlobivě zadeček.

,,Ty se nějak nezdáš" zasmál se a víc se natiskl na mé tělo.

,,To jsem odkoukal od tebe" a jen co jsem to dořekl, přitiskl jsem své rty na jeho a couval s ním k posteli.

Kapitola trošku o ničem :D jinak bude to asi trapné, ale už dávno jsem udělala moodboard na tuhle povídku :) kdo by jí chtěl vidět, hodím vám jí v 35. nebo 36. kapitole na konec ^^ (jinak se blíží další NCT 127 comeback a já mám pocit, že už ho vážně nepřežiju když tak koukám na ty fotky x)