Prove It

62. We were desperate

Bylo chladné sobotní odpoledne a my si s Taeyongem vyrazili na nákupy. Taeyong miloval nákupy. Vždy, když si koupil něco nového, bral to jako novou vzpomínku na onen den, jako nový začátek. Už přes týden byl nemocný a i když se to nezlepšovalo, rozhodl se dělat alespoň něco.

,,Nechci tu každý den sedět, jako bych čekal na smrt'' ta věta mi zůstala v hlavně ještě dlouho poté. Zašli jsme na oběd do jedné z vyhlášených restaurací. Tehdy jsem si vzpomněl na to, co mi v soukromí sdělil psychiatr.

,,Poslyšte, jeho hypersexualita je potlačena, ale ne zcela. Může se kdykoliv projevit a pokud se nám ji nepodaří potlačovat, vrátí se zpátky. Ale věřím, že čím bude starší, tím to nebude vážnější. Lybida by se měla postupem času automaticky snižovat sama''

Vidličkou jsem se šťoural v jídle a přemýšlel. Vedle sebe jsem měl na zemi postavené po okraj zaplněné hnědé papírové nákupní tašky. V nich tmavě zelená zimní šála, kterou jsem koupil Taeyongovi, hnědé rukavice od něj, dva páry bot pro každého a dvě košile. Zkrátka klasický nákup před zimou.

Vzhlédl jsem k němu a sledoval jeho bledou tvář a fialové rty. Musel mít zimnici, ale nic mi neřekl. Věděl, jsem, že i kdyby umíral, tak mi nic neřekne, protože teď v tuhle chvíli byl šťastný a to bylo pro něj hlavní.

Přišli jsme utahaní domů a já tašky pohodil ledabyle stranou na postel. Taeyong běžel rovnou na záchod a mě tak přepadl smutek. Jen co se vrátil, měřil si teplotu - 37,5.

,,Bude to jen střevní chřipka" poznamenal s falešným úsměvem, ale já věděl, že to není pravda. V noci se zimou třásl, i když se potil a měl vysoké horečky. Průjem a zvracení bylo na denním pořádku, ale nikdo nemohl přijít na to, co mu bylo.

Až jednou, zhruba o měsíc později jsme spolu seděli na gauči a dívali se na televizi. Po 24 hodinové službě jsem měl den volna a tak jsme ho strávili díváním se na televizi a odpočinkem. Příznaky čehosi zhruba na týden utichly, ale pak se zase vrátily, což bylo dost neobvyklé.

A zrovna když Taeyong měl spokojeně opřenou hlavu o mé rameno s čajem v ruce a Harry mi ležel v klíně, ve večerních zprávách se objevila krátká reportáž, která během dvou minut dokázala nám oběma zcela změnit život.

,,Takzvaná nemoc homosexuálů, neboli selhání lidského imunitního systému, zabila již pět homosexuálních můžu z okolí New Yorku a San Francisca. Mužům od třiceti do čtyřicet let bylo diagnostikováno čím dál více nemocí a podle všeho jde o virus HIV, nemoc zvanou odborně AIDS. Zatím se toho o viru příliš neví, ale budeme vás průběžně informovat''

Nemoc...nemoc homosexuálů? Co to má znamenat?? Oba jsme se dál dívali na obrazovku jak zmražení. Taeyong byl vyděšen, seděl v pozoru a hleděl do jednoho samého určitého bodu jako já - na televizní obrazovku.

,,Takže, já pravděpodobně mám vir HIV. Podle všeho do pár měsíců umřu'' řekl zaražen se slzami v očích.

,,Takhle nemůžeš uvažovat. Nevíme, jestli to není něco jiného'' snažil jsem se ho utěšit a sledoval jeho slzami zakalené oči.

,,Jeffrey, oba víme, že je to něco vážného. Zase se to vrátilo a léky nepomáhají. Mám čím dál víc nemocí'' zabořil se zpět do gauče a nevědomě se díval před sebe.

Chtělo se mi brečet. Nehodlal jsem si přiznat, že by to mohlo být tohle. Že by mi Taeyong opravdu...ne. Slzy se mi nahrnuly do očí. Televizi najednou vypl, čaj odložil a stoupl si.

,,Kam jdeš?'' zeptal jsem se ho ustaraně, když zabalený v dece odcházel z obýváku.

,,Informovat ostatní z komunity o nemoci. Musí o tom vědět'' nevěnoval mi pohled a šel dál.

,,Měli bychom spíš co nejdříve zajít k doktorovi. Třeba nám řekne víc''

,,Jo, zajdu tam co nejdřív.." řekl sklesle a zmizel mi z dohledu.

K tomuhle bych chtěla dodat pár důležitých informací: za 1. tohle jsem plánovala již od začátku a pokud o AIDS nic nevíte, bylo by fajn si trochu rozšířit obzory (s čímž vám zde klidně pomůžu) a za 2. nemoc AIDS byla popsána roku 1981 a pojmenována roku 1983, avšak oběti se nakazili již v 70. letech a jelikož nám tato data v povídce nesedí a já nechtěla příběh posouvat o 6 let později, v povídce se o nemoci dozvídají již v roce 1975