Děj minulosti

7

Děti vtrhly dovnitř. Pomlácení, ale živí. Byly ale jenom tři. Tou cestou jich šlo šest. 

,,May!" Lloyd okamžitě vstal a vyběhl ke svojí dceři. Pohlédl na Krystiána a Majru.,,Co se stalo?"

,,B-Bylo jich moc..." May se přitiskla ke svému otci.

,,K-kde je Kabaz."

May se stále dívala pouze před sebe.

,,Mayní Lucio Klariso Garmadonová, co se stalo. Kde je tvoje dvojče?"

May se přitiskla ke svému otci, div neprošla skrz něj. Lloyd si jí přitiskl k sobě. Začala mu plakat do ramene.

,,Jsou p-pryč."May nezvládla to co se stalo. Brečela víc než předtím. Klaris přišla z kuchyně a okamžitě padla na kolena a přimáčkla se na svoji dceru. Majra vstala.

,,Přepadli nás na cestě, bylo jich příliš. Sotva jsme se dostali od nich dál, zmizeli i s Korou, Jamesem a Kabazem."

Chvíly tam tak seděli. 

,,Běžte domů a řekněte Alexovi aby to řekl svojí sestře. Já to řeknu Tomovi a Liss..."

Obě děti vyrazili domů.   

---------------------

Pozorovala ten vůz už dobrou půl hodinu. Stáli tam. Nevěděla co dělat. Žena konečně vstala, přešla ke dveřím a otevřela je.

Vešla do vnitř.

Poté z vozu vystoupil muž. Ona za ním a naposled se podívala na vůz. Chytila muže za ruku, usmála se. Odvázala oba koně a nasedli na ně. 

,,Můžeme Emily?"

Ženě jako by se v očích zablesklo. Pobídla koně a oba vyrazili pomalu před. Stále je viděla na kopci, když oheň pohlcoval celý vůz. Vyrazila za nimi.

................

Vesnička do které jí ti dva zavedli byla malá ale domy tu byly v mnohem lepším stavu než v té předešlé. Když si ženy všimly dvou přibližujících se jezdců tak vzali své děti a zaběhli do domů. U malého domku zastavili. Z domu vyšel muž s vidlemi. Strnul, když si uvědomil kdo jsou ti jezdci. 

Usmál se a vrhl se k nim.

...............................

Skákala ze stromu na strom. Nevěděla kudy by se přesně měla vydat. Tenhle svět byl jiný a platila tu jiná pravidla. To co znala ji tady bylo úplně k ničemu. 

 Hluk, který slyšela jí vytrhl z myšlenek. Kousek od ní jel další vůz.

,,Kolik, pro boha, těch vozů maj?" 

Dívka si pro sebe šeptala. 

Všimla si kluka pochodující ho za vozem. Ruce měl svázané k vozu. Měl poraněnou nohu, když ho tak pozorovala, musela uznat, že toho kluka trochu obdivovala, s takovýmhle zraněním by skoro všichni padly k zemi a nechaly se táhnout.

Bylo to skoro jakoby toho kluka poháněla nějaká síla. Jako kdyby mu něco pomáhala udržet se na nohou. Nikdo ho tam nehlídal. Nikdo nepočítal že by se v takovémhle stavu pokusil utéct. Viděla v tom příležitost. Mohla ho prostě osvobodit.

Vzala dýku a zaměřila. 

Hodila.

A neminula cíl.

Lano se přeseklo a on přestal pochodovat. Nachvíly zaváhal, poté si rychle rozmotal ruce, zvedl dýku a kulhavě se vydal za vozem. Skočil na vrata. Podlomilo se mu koleno ale dvě ruce ho chytli za ruku a udrželi ho. Dýku podal dovnitř, zatímco se zadíval na zámek. 

Sledovala je. 

Zastavila se a žasla nad tím co viděla. 

Zámek jakoby se roztavil a dveře se otevřeli. Z vozu vyskočil kluk a dívka, která měla za pasem zastrčenou její dýku. Kluk, který vylezl z vozu, se podíval na dívku. Něco řekl a dívka se vydala směrem kam jel vůz.

Kluk vzal svého přítele za pas a jeho ruku si hodil přes rameno a pomohl mu odkulhat pryč. Teď nevěděla koho má sledovat. 

Rozhodla se pro dívku.