Děj minulosti

12

Spadané listí překrylo malou skoro zapomenutou cestičku uprostřed lesa.  Kdyby s ní nešla sestra jenž tudy procházela mnohokrát,  tak by se bála že se ztratila. Její napětí z ní muselo být cítit, neboť jí sestra položila ruku na rameno.

,,Vidíš támhle tu ptačí budku." Ukázala na malý domeček v koruně stromu.,,Tu jsme tam postavili když ti bylo okolo třech let." 

Dívka se maličko uklidnila ale mnoho jí to nepomohlo.

,,A v támhle tom seníku jsme se schovávali a hráli si. Chodili jsme tam krmit zvířata."

Žena se na ni usmála. Dívka si nemohla pomoc a úsměv jí oplatila. 

,,Kam to vlastně jdeme?"

Za nimi se ozval mužský hlas. Ani jedna z nich se na černovlasého muže nepodívala.   

,,Jdeme do jednoho opuštěného domu aby jsme měli kam složit hlavu na noc."

,,Opuštěný dům?"

,,Ano, obyvatelé toho domu se před třemi lety od stěhovali a od té domy v tom domě nikdo nebydlí."

Muž se usmál.

,,Copak tobě se spaní v jeskyni nelíbilo?"

Žena zastavila a konečně se na muže ohlédla.

,,Musela jsem být přitisknutá na tobě. Takže ne." Otočila se zpátky a do větru zašeptala: ,,A ukrutně z toho bolí záda."

Huhu se zasmála a když se zase znovu rozešli cestou, trhla provazem na jehož druhém konci měl muž svázané ruce.

Muž kvůli tomu klopýtl.

,,Je tohle" Zvedl ruce před svůj obličej.,,opravdu nutné?"

,,Musím ti připomínat že ti ani jedna z nás nevěří?"

Muž sklonil hlavu.

,,Ne... toho jsem si vědom."

Chvíly pochodovali v tichosti, které později přerušil muž.

,,Ne, vážně, já vás nechci zabít! Navíc mám pocit že se mi do rukou přestává vlévat krev! Já ale vážně necítím prsty.."

Muž žvanil tak dlouho dokud to Žena nevydržela. posadila se kmen což donutilo dívku i s mužem zastavit a udiveně na ni pohlédnout. Sundala vysoké boty - stejné jako ty, které nosila Huhu. Začala si sundávat ponožky.

Dívka na to chvíli jen tak zírala.

,,Iro? Co to děláš?" 

Žena mezitím stihla sundat obě ponožky, znovu si nasadit boty a přejít k muži. On pouze s otevřenou pusou zíral na to jak ho žena chytla jednou rukou za rameno. Rychlostí blesku mu jednu ponožku narvala do úst a tou druhou se ujistila že ji nevyplivne tak, že jí natáhla přes jeho pusu a zavázala ji vzadu za jeho hlavou. 

Odtáhla se od něho a usmála se.

,,Doufám že tě tohle umlčí, Nico. Být tebou tak se ani nepokouším to vyndat, protože jestli to uděláš tak přísahám že ti do chřtánu narvu první věc co najdu."

Nico pouze přikývl a Ira se s úsměvem na tváři obrátila k Huhu. 

Dívka se málem poblila při představě že ty ponožky měla na sobě od osvobození Eratie. To bylo již skoro dva měsíce. Nyní byla půlka října a oni si nemohli vyměnit ponožky od konce srpna. Vlastně všechno oblečení jaké měli si nemohl vyměnit. Jediné co tak Huhu sebou měla náhradní kimono které vypadalo úplně jinak a upřímně ho měla radši. 

Konečně pochodovali v tichosti. Netrvalo to moc dlouho a dorazili k celkem velkému domu. A Ira měla pravdu. Opravdu tu bylo mnoho prostoru a nějaké oblečení, které když se vypere tak bude ještě použitelné. 

,,Zítra večer odejdeme. Vezmeme co se nám bude  hodit a vydáme se na cestu." Ira otevřela dveře v druhém patře. 

,,Jasně." Huhu se usmála a vešla za ní. 

Nica přivázali k noze od postele a společně opustili místnost.

,,Proč ho vlastně táhneme sebou?" Ira se podívala na mladší sestru. Usmála se a odpověděla.

,,Protože nám může být užitečný."

,,A na co?"

Ira se na chvíli zastavila. Popravdě nevěděla na co jim je užitečný ale když ho potkali tak jí něco donutilo ho vzít sebou. Nevěděla co ale byla ráda že tam je.

,,Na spoustu věcí.."

Huhu se pousmála protože chápala něco co si Ira nebyla schopná přiznat