Sourozenci? NIKDY!

Speciál 1.

Pohled Beccy:
Všichni si myslí, že jsem mrtvá. Já si to myslela pár let taky. Zavřeli mě na psychiatrii. A všem okolo bylo řečeno, že jsem umřela. Ono původně si to všichni mysleli, ale když jsem se po pár měsících probrala, tak nikdo se nehodlal oznamovat to, že vlastně žiju a já taky ne. Pár let jsem byla zavřena na psychiatrii a dnes je ten den, kdy to opouštím. Sama. Moje miminko, které to nepřežilo je v nebi. Chvílemi jsem si to vyčítala, ale jak říkal psychiatr, tak to bylo jedině dobře. Tušil, že bych to dítě ráda neměla a ja mu musela dát za pravdu.

Nevěděla jsem kam jít. Nevěděla jsem vlastně vůbec nic. Lidi, kteří kolem mě chodili se na me dívali jak na přízrak, čemuž jsem se nedivila. Měla jsem v plánu jít se podívat na hřbitov na maminku a poté jít za tátou aspoň na pár dní.

Když jsem chtěla vystoupit na hřbitov, tak jsem viděla povědomého mladíka, co stál u hrobu a brečel. Když jsem se k němu dostala blíž, tak jsem poznala, že je to Jack. Schovala jsem se za malý kostelík, co tady byl, aby me neviděl. Nechápala jsem proč brečel.

Když po dalších dvaceti minutách odešel, tak jsem se šla podívat k hrobu. Bylo tam jméno maminky a moje a dnešní datum. Pak mi to došlo. Byl tady zapálit svíčku. Je to pět let od me smrti. A já vlastně žiju.. Jaká ironie...

Poté, co jsem strávila nějakou chvíli u hrobu maminky, tak jsem se vydala na cestu domů jestli tomu můžu tak říkat.

Pohled Jacka:
Dneska to bylo pět let, co zemřela a pro mě to bylo pořád jako včera. Pamatuji si ten den, kdy mi máma řekla, že ji mám pomoct. Zdálo se to jako lehká věc, ale nebyla. Než si ke me vybudovala důvěru dlouho to trvalo.... Nebudu vzpomínat řekl jsem si a vydal jsem se směr hřbitov.

Když jsem došel k jejímu hrobu začal jsem plakat. Tak moc mi chyběla. Chtěl bych jí vidět a obejmout a slyšet, že se celých pět let jenom schovala.
Ale věděl jsem, že je to nemožné.

Po jejím pohřbu se její otec odstěhoval s mou matkou do Chicaga. Kde spolu žijí jako kamarádi. Tedy aspoň doufám. Za to já zůstal v jeho starým domě, kde jsem si to podle sebe opravil. Žil jsem tady sám. Přítelkyni jsem si hledat nechtěl. Ani jsem neměl čas. Pořád jsem lítal mezi prací a fitkem. Když jsem nebyl v práci, tak jsem byl ve fitku nebo jsem chodil na hřbitov si povídat s Beccou.

Po půl hodině stání u hrobu jsem odešel zpátky domů. Po cestě jsem se stavil ještě na nákup. Poté, co jsem vybalil nákup a chystal se do sprchy a spát, tak se rozeznil zvonek. To, co jsem viděl mě donutilo se zamyslet jestli jsem se nezbláznil. Nemohl jsem uvěřit svým očím.

Že by tam viděl ducha? Nene viděl tam Beccu... :D V příští kapitolce bude pokračování. Nemám v plánu to nějak rozepisovat. Příští kapitolu jeste nějak rozepíšu. Ale jinak ne... Tedy, když o to nebudete stát.. Ale myslím, že je to zbytečné, že by bylo lepší začít s novým příběhem...

No tak dobrou noc a zítra se tešte na další snad.

Vaše Any ❤