Sourozenci? NIKDY!

4.

Pohled Beccy:
Dneska se vrací táta. Konečně. Od toho, co mě Luke znásilnil, tak jsem nevyšla z pokoje. Bála jsem se. Nejedla jsem a v podstatě jsem toho taky moc ani nenaspala.

Je to hrozný pocit. Nikomu tohle nepřeji.
Brácha se taky dost změnil. Nosí mi sem jídlo a furt se mi omlouvá a já? Já ho ignoruji. Jak mohl dovolit, aby se mi něco takového stalo?!

Nechápu ho.

Pohled Natha:
Bojím se a moc. Co když to táta zjistí. Zabije mě. Nechápu jak jsem to mohl dopustit. Jsem hrozný kretén.

Slyšel jsem klíčky ve dveřích. Šel jsem se podívat, kdo přišel, i když mi bylo jasný kdo to je. Táta.

,,Ahoj tati. Becco je tu táta!!,, Zařval jsem na sestru a od táty jsem si vysloužil překvapený pohled. Jen jsem pokrčil rameny a šel do kuchyně. Hned za mnou šel táta. Čekali jsme na Beccu. Když došla, tak jsem viděl jakou hrůzu má v očích, když vstoupila do kuchyně. Bylo mi hrozně. Jak jsem to mohl dovolit.

,,Ahoj Beccy. Jak ses měla?,, Zeptal se jí táta. ,,A-ahoj ta-tati.,, Zakoktala. Vypadala hrozně. Hrozně zbledla a začala plakat. Složila se k zemi a začala se třepat. Vypadalo to hrozně.

,,Becco!! Beccy, co se děje?,, táta byl úplně mimo. Nevěděl, co se děje. Bohužel jsem to nevěděl, ani já sám.
S tátou jsme nějakým zázrakem odnesli do pokoje, kde jí táta uklidnil. Když se jí začal táta ptát, co se stalo, tak jsem se začal bát. A měl jsem čeho.

,,Beccy, co se děje?,, ptal se. S prosbou v očích jsem koukal na Beccu. Podívala se na mě. Ale věděl jsem, že je to marné. Schytám to. Všechno.

,, Nevím tati. Já-já no bojím se.,, řekla. Bál jsem se toho, co bude. Hrozně moc jsem se bál.

,, Beccy? Čeho se bojíš?,, Čekal jsem na její odpověď. ,, Luka,,
,,Proč se bojíš Luka? Vždyť ti nic neudělal. Nebo jo?!,, Zeptal se jí a čekal, co řekne. ,, Znásilnil mě, když jsi odjel, tak mě znásilnil. V kuchyni.,, Začala brečet a já neměl daleko k tomu, abych si nafackoval. Dřív, než jsem to stihl sám, tak to udělal táta.

,,Jak jsi to mohl dovolit? Jak jsi mohl dovolit, aby jí někdo něco takového udělal?!,, Nedokázal jsem odpovědět. Jediný, co jsem dokázal říct, tak bylo ,,Promiň Beccy, za všechno. A tati omlouvám se.,, Rychle jsem vylezl z jejího pokoje a šel se projít po městě.

Nebojte žiju 😄 Nezapomněla jsem na vás ❤ Omlouvám se, že vydávám kapitolu po týdnu, ale osobní problémy mi vzali hodně času a já nestíhala psát.

Kapitola měla vyjít už včera, ale to se moc nepovedlo. A proč? Tady máte důvod➡ Včera jsme jeli ze školou do Osvětimi. Vstávala jsem ve 4 ráno a myslela jsem, že umřu. Ne fakt nemám ráda vstávání 😂 Když jsem se nachystala a čekala, než se brácha vzbudí a odveze mě, tak jsem začala psát tuhle kapitolu. Po prvním odstavci jsem to vzdala a šla si lehnout. 😄 Řekla jsem si, že kapitolu dopíšu jak dojedu z Polska domů. No... Když jsem dojela domů, tak jsem byla ráda, že žiju. 1. Byla jsem hrozně unavená. 2. Bylo to tam hrozný. A už bych tam nikdy nejela.
Takže kapitolu jsem dopsala dneska místo odpoledního vyučování 😄
Doufám, že se vám líbila. ❤

Komenty a vote potěší 💬⭐

Jinak chci poděkovat všem, kteří tento příběh aspoň otevřeli. Jsem ráda za každý vote ⭐ Hrozně moc to pro mě znamená ❤❤

Je krásný vidět, že za necelý týden to má přes 100 zhlédnutí😍 Takže DĚKUJI.

Vaše Any ❤