Vznešená utrpení

Tonalita

Tóniny! Od doby, kdy jste se na světlo prodraly z černi
dávného moře, kdy příboj vás vyplivl na břehu času,
dlouho jen vám byli hudci v touhách svých věrni,
dlouho jen vaše božská křídla dávala steskům v nich hlasu.

Vy dechberoucí ornamenty! Vy pampeliškové věnce!
Vy chrámové kněžky vzdychající pro hudbu na oltáři,
všechny jste krásné. Váš lesk nemá ve světě konkurence,
kéž možno je mi vypovědět, jak každá z vás září!

C dur je pevným počátkem, jenž snáší se sám a prvý,
zářivá jeho zeleň zdobí rostliny v blízkém kraji,
kde a moll divná, zbarvená prastarých národů krví,
vypráví o dávných krásách těm, kdo jen jí naslouchají.

Za matným závojem G dur dlí. Jak klidná se zdála!
Fialek odstín patří jí, té něžné jak jemné to kvítí.
A smutky konejší e moll, jež bledou svou barvu dala
v dar hvězdám. A stejně jako ony se možná proto třpytí.

F dur snad byla přítomna toho dne u stvoření,
tam v hnědou půdu do trávy své vdechla pastorale.
Ryšavá d moll v prostých písních bez bázně, lehce svět mění
a konstrukce její, ač plné rzi, jsou neochvějné a stálé.

To D dur hrá barvou pomerančů, tak extatická, tak divá,
sto sluncí v ní věčně zapadá, má vládu nad nocí chladnou.
H moll je šedá a smutkem zní, tak jímavě, vznešeně tklivá,
ta stává se mší za nechtěné a nenechá suchou tvář žádnou.

B dur, když nitro své zřít nechá, má téměř neznatelný
růžový nádech. Snad tetelí se v náruči oblohy ranní.
Před bouří g moll mrazivá, jež poslem je smrti věrným,
lká temná a zašedlá, ztrácí se zpola v havraním krákorání.

Jak rudý tulipán A dur oku se jeví, tak neskutečná!
Z popela mrtvých hrdinů kdesi zamlklou křísí něhu,
tam, kde ve zdivu sirém vítr kvílí, tam nesmrtelná a věčná
dlí fis moll, jež prostor zná tajemný na druhém řeky břehu.

Es dur, zlatavý atlas, brokát, je korunou vznešené hlavě,
jen pro ni zvony valčík tkají z přízí silných a jasných
a v lesích c moll vtělená spí v cestách a ve stinné trávě
i v písních. A konec příběhu je elegický a krásný.

Ta mohla by se skvět na plakátech, E dur, je kanárkově
žlutá. Jak příslib kolotočů, pouťových radovánek.
Nejasná cis moll bloudí v polích podobna bájné vdově,
jež tiskne cíp šatu, provázejíc svou vlast v neklidný spánek.

Kéž by tak As dur vstoupila do srdce každého z lidí!
Má těžkou vůni a sladký jas starého, tmavého vína
a f moll je s ní spojena, to skrze ni osud snáz vidí,
jak země tak dávno stvořená se ve věky budoucí vzpíná.

Dychtivá H dur, ta směle sní o světech odvážných, nových,
leč zatím jen sivým svým hedvábím pyšných dam šíje zdobí.
Pod jejím štítem neslyšně spřádá gis moll svůj mlžný kraj snový,
ač nenápadná, přec sílu má obracet naruby hroby.

Des dur ve vůni skořice má mír, který duše hledá
jak klidnou skálu, jež ve výši nad hlavami vztyčená dřímá.
B moll, tak záhadná, někdy je jak její sestra šedá,
jindy zas indigová jak moře a studená jak ruská zima.

Poslední Fis dur, křiklavá to romantická chvíle,
je nová, zvláštní, jedinečná, jak jarní listí živá,
Ges dur zní tmavě, es moll jak zašlé zlato v podivné síle
plane. A dis moll bizarní dál tiše, křivě zpívá.

Jste krásné. Všechny do jedné jste stoupenkyně řádu.
Vaše zákony téměř kosmické sic na starých pravdách lpějí,
leč kde zákon není, tam přichází hrozivá předzvěst pádu
a svobodné světy jsou spoutány snad ještě ukrutněji.

Když každá z tónin svou barvu má a každá jinak se třpytí,
tak z každé s jiným odstínem pestré výhonky raší.
A zatímco v hudbě tonální dál netknutě, jasně svítí,
ta atonální se promění v nevábnou barevnou kaši...