Moje milá, vzpomínáš? V té době – jaký div –
mně vzplálo srdce pro tóny, jak nikdy pro nic dřív.
A v jednom z horkých letních dní, vždy plných radostí,
já touhu tu ti svěřila co dívčí tajnosti,
tu šeptáš, zní to chladně dost: "Víš, máti řekla mně,
že hudba není pro ženy." A hledíš významně,
to tenkrát se ti zdálo as, že divnou známou máš,
a mně zas, snad to napsat smím: že sluchu postrádáš.
Pak jsme náhle dospěly a život šel nám vstříc.
A když jsem všude řekla, že se nevídáme víc,
ty najednou jsi přijela. Tu stojíš vedle mě,
já hraji ti pár kusů svých – ty hledíš do země.
"Ach, moje milá," náhle díš, "to hloupý nápad byl...
Ta polonéza – hrůza! Tolik strašných pro mne chvil,
a valčík? Zcela šílený! Nu, lépe pochopit,
že hudba není pro ženy." Ne, jen ti chybí cit.
Je konec. Pár jen krátkých dní má přervat příběh náš,
neb zlatě v nebe bije zvon, neb chorá umíráš.
Ach, odpusť, co teď budu psát – vím, že to hrozně zní.
Víš, občas v duchu vídám tě na cestě poslední,
jak křičíš na mě zkroucená a divně zčernalá,
že hudba není pro ženy! Ne, tys ji neznala,
tys nechápala – tak je to! – neb nechtěla jsi snad...
Ach, milá – takhle na tebe já budu vzpomínat!
ČTEŠ
Vznešená utrpení
PoezjaPoněkud podivná poezie se značně zastaralou estetikou vykrádající veškeré literární modernisty a další básníky, o kterých autorka zatím neví. Varování: čtení pro vás možná bude utrpením.
