Nushumuri - We are here [DOKONČENO]

Část 14: Růže

Laito se už neukázal. Tedy značnou chvíli. Byla jsem spokojená. Zalezla jsem si do růžku zahrady pod strom a v klidu mohla poslouchat Mozarta. Nikdo mě neotravoval.
Reiji s Rinou se zahrabali do knihovny, Shu byl někde... Ehm.. Nevím. A ostatní se prostě nějak zabavili. Měla jsem chvíli klidu. Čas, který jsem mohla věnovat jen sobě. Svým potřebám, cílům, snům nebo jen obyčejnému lenošení.
Dívala jsem do koruny stromů, kde se pomezi zelené listy prodíralo světlo. Viděla jsem útržky krásné jemně modré oblohy. Sem tam přeletěl nějaký pták.
Mou meditaci a rozjímání přerušil pohyb u keřů růží. Subaru se chvíli procházel po cestičkách.
Jeho oči i celá pozornost patřily červeným, růžovým i oranžovým květinám.
Nevšiml si mě.
Pozorovala jsem ho.
Zastavil se a prsty jemně pohladil jedno poupátko.
A se začala ptát, jestli mi někdo nedal nějakou dobrou drogu do snídaně.
Subaru vypadal tak...zranitelně. Ovál mě vítr. Vlasy na levé straně mi chrstnul do obličeje, že jsem skoro neviděla.
Přesto jsem ale spatřila, jak mě propalují Subarovi oči. Přimhouřil je.
Bylo mi jasné, že ze mě má mrchu.
Kdyby mohl, postaral by se, abych už nejen tohle, ale nic neřekla.
Mrkla jsem a jediný důkaz, že tam Subaru stál, byl jeden okvětní plátek poupátka, Které hladil, snášející se k zemi.
Nebýt toho, asi bych si myslela, že to byl jen divný sen.
Vybavil se mi ale pohled, jímž mě dotyčný před malým momentem propaloval.
Proto jsem si slíbila, že tohle bude naše tajemství.
Dokážu mu, že nejsem taková mrcha.
A taky sobě.

Chichao vážení,
Mám pro vás dobrou zprávu, dnes vyjde ještě jedna kapitola, v nímž bude (nejspíše) hlavní postavou náš chudák Laito.
Jak se vám líbila tahle část?