Nushumuri - We are here [DOKONČENO]

Část 21: Zvrat (Konec)

"Navíc já mám peklo ráda. V nebi je nuda a zima..." založila jsem pravou ruku v bok a postavila se ležérně opřená zadkem o kuchyňskou linku.

"Shizuka, pojď si promluvit," zatáhla mě sestřička Rina za vlasy a táhla do jejího pokoje.

"Čekej tady, přivedu ostatní," strčila mě na postel a zmizela.
Vrátila se rychle. Blesk McQueen se od ní ještě měl co učit.
Dokonce jsem začala pochybovat, jestli ji někdo z těch parchantů neproměnil v upíra. Byla vážně rychlá.
Sedly jsme si všechny do kroužku doprostřed místnosti. Rina zamkla a přidala se k nám.

"Holky," Povzdechla si, "Trochu jsem se vkradla Reiji mu do knihovny a zaujala mě tam kniha. Byl to deník dívky, která tady byla před 154 lety."

"Ty seš vkradla Reiji mu do knihovny?! A jak jsi to dokázala? Usmrtila na dobu neurčitou, ale dostatečně dlouhou?!" skočila jsem jí do řeči. Leiko, Ayane i Suzume mi daly zapravdu.

"Ne, ale poslouchejte. Jeden zápisek byl, že se jednomu z upírů nepřirozeně, a teď myslím od jejich normálu, rozsvítily oči a začal mít normální teplotu. Přeměnil se na člověka. A to nebylo dobrý," nechápavě jsem se na ní podívala.
"Děje-se-to-Kanatovi!" vyhrkla Kameko.
"A to znamená, že musíme zmizet," zašeptala Rina.

"Každý ví, jaký je plán?" ujistila se Rina.
"Mě už bolí prdel! Všichni to ví, jdeme!" zvedla jsem se nasupeně. Ostatní se taky zvedly a rozešly se svými směry. Já udělal to stejné.

Co se stalo tomu upírovi před 154 lety, když Rina říká, že to nebylo dobrý a musíme zmizet? Blesko mi jen hlavou. Ale Rině jsem věřila, ikdyž jsem neměla odpověď. Plán byl jasný, opít Reijiho, svázat Ayata a zalepit mu zobák, schovat Kanatovi medvídka, Shuovi dát hudbu naplno a Subarovi vysekat část záhonku růží. Já měla ten 'nejsvělejší' úkol. Zneškodnit Laita. Když jsem se dozvěděla, co je mým úkolem, málem jsem padla. Nadruhou stranu, je to dobrý prostor pro pomstu.

"Laito?!" otevřela jsem dveře jeho pokoje.
"Hmm..?" seděl na postely a v ruce držel knihu.
Přišla jsem blíž.
"Ty čteš?!" podivila jsem se.
"Ne. Prohlížím si obrázky!" ironie v jeho hlase byla dost slyšet.
"Rina mi promluvila do duše. Teď bych se vážně chtěla omluvit. Doufám, že mi někdy odpustíš. Byla by-li věc, kterou bych mohla udělat pro tebe, a odčinit tak mé chování, ráda ji udělám." vychrlila jsem ze sebe na jeden nádech.
"Pojď ke mě," zavřel knihu. Udělala jsem dva kroky. Byla jsem půl metru od postele, na které ležel.
Chytil mě za zápěstí a stáhl k sobě. Obejmul mě.
Nejspíš bych se mu tam Rozplynula, ale potom mě chytil za zadek.
"Je jedna věc, kterou bys mohla udělat," ušklíbl se.
"Jaká?" schválně jsem ze sebe dělala blbou a mokrou.
"Jen dnes mi dovol být tvým...pánem,"pustil mě a odsunul se dál. Díval se mi do očí.
" Ano, pane, "zavrněla jsem jako kočka a přisunula se blíž.
Bylo snadné ho obalamutit. A já byla dobrá herečka.
Nic jsme spolu neměli. Dováděli jsme na zemi po čtyřech a hráli si na babu. To byl jen příklad toho, co jsme dělali.
A za tu hodinu, co jsem tam byla, jsme se vyřádili. Laito potom usínal se mnou v náručí s představami, co asi budeme dělat další den.
Nebo spíše nebudeme.
Sešly jsme se s holkami u hlavních dveří. Z pokoje si vzaly jen to nejdůležitější. Útěk potom nebyl problém, protože každý z kluků byl něčím zaměstnán.
Cesta byla dlouhá. A my se konečně po jízdě vlakem, metrem, třemi přestupy na autobusy a krátkou procházkou dostaly domů.

V noci jsem nemohla spát. Byla jsem sice doma, ve své postely, ale jakobych to nebyla já.
Chyběl mi Subaru, když třískl do zdi.
Shu, který mi doporučil nějaké skladby. Právě jsem je poslouchala a po tvářích mi stékaly slzy.
Zavřela jsem oči a představila si, že je tu se mnou ten parchant Laito.
Usínám v jeho náručí.
Do prčic! Chybí mi i on.
Protože tam jsem byla doopravdy šťastná!

Dny, kdy jsem byla doma, jsem chodila a 'fungovala' jako tělo bez duše.
Nebyla jsem šťastná.
A ani jediná....

Čauky mňauky jsem tu zas!
Mám pro vás ale špatnou zprávu. Nějak se to vymklo z rukou a vznikl  z toho konec. Neplačte.
Pokud budete mít velký zájem, jsem ochotná napsat druhý díl.

S knížkou Nushumuri :We are here! Se loučí váše plačící autorka Juliette
💚