Nushumuri - We are here [DOKONČENO]

Část 15 : Pomsta?

Brzy po incidentu v zahradě nás Reiji sháněl na oběd. Sedla jsem si na své místo, které jsem si vyhradila ráno. Jenže vedle mě si sedl, ano hádáte dobře, Laito. Když jsem chtěla protestovat, začal Reiji se svými kecy.

"Oběd není jediná věc, pro kterou jsem vás volal. V tomhle domě je nás právě teď dvanáct, takže chci, abyste..." na mém koleně se ocitla něčí studená ruka. Málem jsem vykřikla. Chytila jsem ho za zápěstí a chtěla dát nepozorovaně pryč. Nestála jsem o pohledy ostatních. Jenže ta ruka jakoby mě ani necítila. Jen vyjela výš po vnitřní straně mého stehna. Můj vražedný pohled směřoval na zrzka vedle mě. Chtěla jsem, aby toho nechal. On se na mě jen ušklíbl a dělal, že poslouchá Reijiho.
Jeho prsty přejely po nejcitlivějším místě a já jen potlačila sten.
Ten parchant!
Vyjely nahoru, zahákly se o kraj mých kalhotek a pomalu mi je stáhly ke kolenům. Potom shodil 'omylem' na zem vidličku a sundal mi je úplně. Podívala jsem se do talíře. Docela určitě jsem věděla, že se červenám.
"Laito!" sykla jsem, když mi opět položil ruku na koleno. Marně jsem se snažila vnímat Reijiho.
Třásla jsem se.
Laito posunul ruku opět výš. Moje ruka ho zastavila těsně před mým středem.
Laito je ale samozřejmě Laito. A je taky silnější než já. Kroužil bříšky prstů kolem. Zaklonila jsem hlavu a podívala se do stropu. Divila jsem se, že jsem si neprokousla ret.
Ukazováček a prostředníček zajeli pomalu dovnitř.
"Ugh," vydala jsem ze sebe a děkovala bohu, že jsou všichni zabraní do slov Reijiho.
Laito se dále už moc nenamáhal. Párkrát ještě kroužil kolem a potom už mě nechal být.
"Shizuka, nic si nejedla, není ti špatně?" starala se Rina.
"Ne.. -" vymáčkla jsem.
Všichni poté odešli, protože už bylo po jídle. Jen jeden idiot stále seděl vedle mě.
"Právě jsi vyhlásil válku!" frustrovaně jsem si čelo opřela o kraj stolu.

Názory?
Kapka fantazie, máte-li chuť, může do komentářů napsat vaše pokračování. Potěší mě to.
Vaše Juliette 💚