Nushumuri - We are here [DOKONČENO]

Část 20: Peklo???

Nebudete mi věřit. Místo Laita jsem před očima měla Shua.

Když jsme se sestrami bydlely ještě u nás, byla jsem stejná. Pokud jsem mohla v koutku tiše poslouchat muziku, Mozarta, Beethovena ale i Dvořáka Mopslíka, byla jsem nejšťastnější člověk na světě.
Mělo to jen jednu chybu.
Byla to nuda. To jsem tehdy nevěděla. Přestěhovaly jsme se sem a já, abych si např. V případě Reijiho zachránila krk... Nezastavím se.
A víte co?
Nikdy bych nechtěla žít jako dřív. Jako doma. Zabilo by mě to. Poznala jsem tohle, ač jsou někteří ze Sakamakiů (ehm.. Laito!) protivní a nevím jestli k sobě vůbec někdy najdeme cestu, kde budeme kráčet bok po boku, je to tu lepší.
Tady je můj domov.

Zakručelo mi v břiše. Dopis jsem založila do šuplíku a doloudala jsem se do kuchyně.
"Jak zní tvá odpověď, mrško-chan?" postavil se mi do cesty zrzek.
"Udělám ti radost. Nehodlám se vzdát, parchante-san," ušklíbla jsem se a obešla ho.
"Udělám ti ze živita peklo, víš to, že ano?" zasvítily mu oči.

"To už se děje, mě totiž stačí tvá přítomnost...."