Dvě tváře osudu

Počátek cesty

Další ráno na to se všichni probudily značně posíleni spánkem a něčím co nemohl nikdo z nich pospat. Jak Daniel včera pospal tak všichni začali dělat jím zadané povinnosti. Douch jako poblázněný běhal po lese a vždy se zastavil u strategického bodu, kde dával past. Vždy když měl umístit nějakou past zeptal se pro jistotu svého králíčka „bonjour le lapin co myslíš, máme sem dát něco boom boom nebo nějakou obyčejnou medvědí past" přiložil si ho k uchu a za malý okamžik odhodil nášlapnou minu se šrapnely. Začal opět poskakovat a házet všude možně pasti od medvědích po protitankové až k energetickým. Přesuneme se k Annie, která právě má v ruce papírky, balíček tabáku a marihuany. Jakmile si dobalila joint tak ho zapálila a dala si velký potah a jen pomalinku vyfukovala kouř. Nic jí neuklidnilo více než něco slabého co měla vždy schované v podrážce bot, aby to nikdo nenašel hlavně ne Big Daddy. Mezitím Alori chodí po lese a kouká, co by mohlo připomínat části civilizace. Nic nenachází tak se pomalu vrací do tábora. V táboře našla Annie, která stále kouří joint. Annie se zarazila, chtěla to nenápadně odhodit, ale Alori jí zarazila jen pohybem ruky a sedla si do opačného kouta tábora „Přede mnou tohle nemusíš skrývat" odvětila. V tu chvíli Daniel stál na velkém mohutném kameni, kde měl perfektní výhled na dlouhý rozsáhlý les pod ním. Zahlédl jen malou chatku, kde by pravděpodobně nikdo neměl být, protože byla zhroucená střecha a vyvrácené dveře. Jedno mu vrtalo hlavou, proč se v dálce několika kilometrů hýbe les tak jako by tam tudy někdo šel. Neznervóznilo ho to, ale radši to oznámí týmu, který by měl být už touto dobou v táboře. Doběhl do tábora a všichni tam už seděli nad šálkem čaje. Annie mu podala šálek čaje s mlékem, jak to vždy měl rád. „Děkuji a ani nevíš, jakou mám výhodu, že máme Angličana v naší skupině" jen se usmál ale vzápětí mu ztuhla tvář a připravoval se na to, aby řekl novinku, co zjistil „Ach asi tu budeme mít problém za několik hodin ne-li den ale nikdo nebuďte znepokojeni přeci jen máme docela dobře připravenou obranou pozici kdyby náhodou to nebyla mírumilovná povaha se kterou se setkáme"

„Shrňme si situaci. Bohové ti dali za úkol prozkoumat Wargorth. Asi nemusím říkat že toho prokletého místa se i oni, samotní bohové bojí. A proto vysílají oběť. Dost silnou na to, aby měla naději, ale dost nepodstatnou na to, aby ji mohli odhodit. A ta oběť nechce jít sama." Brelian si založila ruce a se zdviženým obočím pozorovala Leofwina. Ten stál několik kroků před ní s nic neříkajícím výrazem. Měla pravdu, jako vždy. Ale taky věděl, že ho chápe. Určitě. Věděla, že spolu jsou silnější a že na oba může na této výpravě čekat naděje. Půjde s ním. A zbytek se snadno přesvědčí. Zbytkem byl myšlen Gregory Eustanz, které omámeně seděl v trávě a hypnotizoval bílý kvítek, rozložitý muž jménem Malveit von Konrad, který neklidně žmoulal kus svého vínového pláště a konečně to, který stál opodál a nehybně koukal do tmy pod stromy lesa. Druhého zmíněného Leofwin pozval z prostého důvodu. V Brelian měl moudrost a magii, v Gregorym sílu logiky, v sobě vychytralost a magii. Ale v jeho neohroženém týmu mu chyběla obyčejná a prostá úderná síla. Elementalista bude k tomuto účelu dokonalý. A navíc byl i Proměnář. Ideální kombinace. Pozvat posledního z potenciálních členů byl riskantní krok, kterého se bál. Ostatně to je všechno při jednání s démony. Neplatí, že by všichni byli nějak zvlášť zlí nebo snad krvelační, ale jejich nevyzpytatelnost vstoupila do pověstí. Společně s jejich povolávacími schopnostmi. A tak tu stála bledá, éterická postava, na pohled až průhledná s děsivým mečem na zádech a prázdným pohledem.

Leofwin vyzývavě přejel pohledem po všech přítomných. Potřeboval odpověď. Ale nikdo mu ji nechtěl dát. Uběhla bolestivá chvíle, kdy bylo slyšet jen ševelení stromů, jako by se mezi sebou sázeli, jak to dopadne. První překvapivě promluvil Gregory: „Půjdu. Pro vědu." Řekl to pevně, až tím sám sebe překvapil. Uvědomoval si až moc dobře, do čeho se to dostal, ale měl pocit, že je konečně otočený ve správném směru. Odvaha toho chlapce vyprovokovala Malveita. Vědátor půjde a on snad ne? Takovou potopu by nepřižil. „Máš mé služby a věrnost." bouchnul se do prsou a poklonil se směrem k Leofwinovi, který mu potěšeně gesto opětoval. Zbývali jen dva. To se otočil a kývnul. Jen těžko odhadovat, co se mu honilo hlavou a polobůh ani netoužil po tom to vědět. Navíc před ním stála poslední výzva. Jemu rovná. Ta ho chvilku pozorovala. Zdánlivě si takto pouze pohledem vyměnili poslední slova. Brelian se ušklíbla: „Zabírám si první hlídku..." Sotva stihla dokončit poslední slovo a její zrak upoutalo něco podivného. Zamračila se. Směrem dál od hradeb města něco letělo. Byl to jen malý bod na obloze, ale dalo se odhadnout, že se to snaží dostat k nim co nejblíž, ochranná bariéra to ale znemožňovala. Stejným směrem se dívali i Leofwin s to. Gregory rychle zaostřoval své brýle, aby taky spatřil střed zájmu ostatních. Jen Malveitovi nezbylo nic jiného než stát a čekat.

„Co jste to viděli...?" zeptal se konečně mág poté, co všichni sklonili zrak. Brelian se podívala na Leofwina, aby odpověděl on. Vždycky se jí totiž hodně líbil jeho melodický hlas. „Něco se snažilo dostat k městu. A má to zlé úmysly, jelikož bariéra neumožnila přístup." Odpověděl lakonicky. Gregory se na něj podíval s nadějí v očích. Polobůh pro něj zosobňoval vše, co jemu tolik chybělo. V této chvíli to byla rozhodnost a vědění, co dělat. Odpověď ale dostal od Brelian: „Něco nepřátelského se sem snažilo dostat. Nevím, jak vy, ale mě to stylem letu nepřipomínalo nic, co jsem dosud viděla. Mohli by se tam vyslat vojáci,..." ukázala na Leofwina, "... ale jednoduší bude si z toho udělat první cíl naší cesty." Pevně se po všech rozhlédla. Nikdo nic nenamítal, jen všichni vypadali nesví. Až na to, ten vždy vypadá stejně. Brelian nečekala, až se mezi nimi rozhostí nepříjemné ticho: „Bude se těšit na naše zítřejší setkání. Dobrý večer, pánové." Uklonila se a nápadně rychle odešla směrem k vesnici. To bez slova zmizel v lese. A zbývající trojice se společně odešla k městu, každý z nich příliš zamyšlený na rozhovor.

Tuto noc všichni sotva spali. To byl jako vždy výjimkou. Ten nespí nikdy. A tak, když se následující ráno opět sešli, stála na mýtině skupinka podivně vyhlížejících stvoření. Leofwin byl jako vždy oblečen honosně, s čelenkou na hlavě a bičem u pasu. Na zádech měl ještě cestovní batoh, přesto ale působil elegantně. Malveit měl u sebe úctyhodné kladivo a měl na sobě lehkou drátěnou košili. Nikdo nepochyboval, že na ní bylo nějaké mocné zaklínadlo. Na holé hlavě se mu objevilo tetování ve tvaru blesků, které tam ještě včera nebylo. Gregoryho je nemožné popsat, měl toho u sebe tolik a zároveň nic, že to působilo až surrealisticky. A brýle, které měl na sobě včera, byli nic proti novému modelu. Brelian byla oblečené jednoduše v tmavém plášti, který měla sepnutý sponou ve tvaru plamínku. Jinak měla na sobě vysoké a těžké boty a na zádech samozřejmě sjanbok. Byla to úctyhodná zbraň, s matnou čepelí a roztodivnými vyrytými znaky. Přesto všechno polobohyně působila bezstarostně a lehce. A to vypadal pořád stejně, jenom temněji a výhružněji než obvykle a to díky novým dýkám, které mu hověli na zádech. Dlouhý meč měl u boku. Společenství bylo připraveno. A teď zbývalo jen jít.

A tak šli. Lesem. Proto si nebrali koně. A taky proto, že k té věci, kterou včera na obloze viděli, chtěli přijít nezpozorování. Gregory měl připravenou malou věcičku, která dokázala pohlcovat světlo a vůbec všechno záření a tím ho schovat. Malveit byl připraven kdykoli použít buď kouzlo zmizení nebo se prostě schovat do země. Brelian a Leofwin měli podobný plán. A To... To si vždycky nějak poradí...