Studentské básně jak jim zobák narost

Příběh

Řeknu vám příběh, který mám k mání
průběh je možná k popukání
o klukovi co zaspal dobu
neměl zájem o holky či módu
byl roztržitý a v celku drzý
nezdálo se, že ho cokoliv mrzí

Puberta začla ostatní česat
ale s ním, s jeho metrem padesát
nedokázala udělat nic
dokud mu nebylo čtrnáct, nebo víc
pak tou silou co si šetřila
do kluka jako auto vrazila

On najednou začal růst
změnil se hlas co šel mu z úst
a jak v jeho nejhorší můře
začal se chovat ještě hůře
myslel si, že je střed vesmíru
že on je člověk kterýmu
náleží veškerá sláva
svou pýchou zahanbil i páva

S ničím nedělal okolky
pouze, když přišlo na holky
nedokázal slovo říct
pouze pozdrav a nic víc
ostatní kluci měli tři roky
aby se naučili správné kroky
a došlo jim že když
s holkou jen mluvíš
nebo jsi o krok blíž
že s ní nechodíš

Jenže on neměl zkušenost

měl pouze touhu, posedlost

mít co nejdřív vztah...
jak hloupý byl tento brach
nevěděl že když chce s nějakou chodit
nestačí říct : "Chceš? Oukej tak dík"
nevěděl že je to práce s mnoha body
než sklidíš ty nejsladčí plody
a často bude jeho snaha
jak v poušti krátká vláha

Když mu to došlo, chtěl se to naučit
byl schopen ďáblu svou duši zaručit
jenže se už neměl bavit s kým
nemohl zavolat "Už to vím!
Vím kde jsem dělal chybu!"
pozdě... vyplašil každou rybu

Jen ta, které ze všech nejvíce
pošlapal krásné střevíce
se odmítla před ním schovat
a začla ho učit, jak se chovat
šlo to, protože věděl
že u ní šanci neměl

Problémem je však ta druhá
co taky nevzala roha
ta, se kterou se potkat chtěl
o které snil, ikdyž bděl

Psal si s ní dříve převážně
tenkrát, kdy to nebral vážně
pak po půl roce mlčení
dostalo se mu k slyšení
že bych ho prý vidět chtěla
klukovi zem pod nohama zmizela
zatočil se s ním celý svět
a už se nikdy neměl vrátit zpět

Pak ale naděje zas klesala
nic vážnýho nikdy nepsala
a i kluk jen prázdno mlel
co měl říkat, to nevěděl

Pak však přišel bod zlomu
když vlak je do školy z domu
bylo ráno, jen z půlky bděl
tak o ní nejdřív nevěděl
přestože se těsně míjeli
došlo mu to, až když vyjeli
že je to ta o které sní už měsíce
mezi nimi však ze studu petlice
zaneprázdněn se sebou bojem
ztratil šanci na první dojem

Pak slednal schůzku kámoš třetí
jenže v klukovi bylo divný pětí
myšlenku nemohl vyřadit z provozu
že je tu pátým kolem u vozu

Tak převážně mlčel, pot po celém těle
a kladl si otázku : "Co se to k**va děje!
kam zmizel optimismus, sebevědomí!"
odpovědět mu na to nikod neumí

Tak se jako správný hrdina
vypařil jen co uplynula hodina
věděl že to byla chyba čirá
že nepromluvil s ní už včera
uplyne ještě nejaká doba
než mu dojde, jak velká to byla chyba

Pak zas chvíli psaní
nic novýho k mání
AŽ, a teď konec začal
začla psát pouze : "a dál"

Snažil se to zrušit, psal úplně vše
jenže všechno to bylo jen špatný klišé
každý den a každou noc
všude volal o pomoc
snažil se zrušit to prokletí
jenže jí byl v pevném zajetí

Pak druhé setkání v tramvaji
kde si celou dobu přál potají
aby tam nebyl ten třetí člověk
skupina, to nebyl klukův hovorový oblek
dokázal mluvit pěkně a dlouze
jenže ve dvou jen a ve dvou pouze
věděl že tam je jeho ctnost
nedostal však už příležitost

Ona asi něco tušila
a záchrané lano mu hodila
aby napsal báseň, o ní....
kluk ještě teď slzy roní

Vzal lano které mu nabídla
netrpělivost ho přeřízla a spálila
a teď oheň co z lana šlehal
i na ní stopy nechal
netrvalo dlouho, snad dva dny
a zrušila všechny kontakty

Největší rána která zasáhla kluka
do teď mu působí muka

že mu vůbec nevěří
jako na ledu splašenému čtyřspřeží

místo aby řekla "Už mi nepiš.
Seš otravnější než slepíš"
jak jí už nohokrát nabízel
teď banu smutně přihlížel

Kdyby to řekla, tak by to překous
možná by si něco mumlal pod vous
ale nic dalšího by mu nemělo vadit
takhle měl pocit, že jí musel ranit

Je to víc jak měsíc a kluk si už neví rady
nejde mu zapomenout, má v hlavě hady
kteří syčí její jméno dokola
a tady padá opona

Jak to vymyslí najde řešení?
nebo snad zmizí v zapomnění?
Zkazí to snad znovu a zas ?
To ukáže pouze čas