Nushumuri - We wanna see... [DOKONČENO]

Část 8: Vážně v prčicích

Čekat, čekat, čekat, čekat! Sakamakiovi přece taky chodí do školy!
Když by mě viděli, mohli by mi pomoct!
Vystřelila jsem z postele. Šaty... Kde jen můžou být? Já jsem Teda dobrá. Kde asi budou? Když tady je obří skříň?
Našla jsem, co jsem hledala a nemohla se dočkat na první hodinu. To je divný! Já se těším do školy!
Přiznej si konečně, že Laita, toho blbce, miluješ. Že chceš zpátky vrátit čas a prožít s ním ty hádky a hrátky znovu.....
Podívala jsem se z okna ven.
Přiznávám....

K tomu co se dělo dál snad ani slova potřeba nejsou. Ale... Tak proč ne.
Šla, ne vlastně Bloudila jsem chodbou toho obřího zámku.
"Shizuka, takže jdeš do školy?" otočila jsem se za hlasem.
Christy.
"Ano, uvidím je. Nemůžu tomu uvěřit." vypustila jsem z úst pravdu. Tolik skrývanou...
"Napiš mu dopis," šeptla a s úsměvem odešla.
Dívala jsem se na to, jak se její postava vzdaluje a nakonec úplně mizí za rohem.
Ten její nápad se mi zamlouval. Není špatný. A vlastně...proč ne?
Cíl mé cesty byl jasný. Do pokoje a za stůl. Papíry jsem našla v šuplíku. Tužka ležela na kraji stolu.
Nebylo tedy zase tak těžké, vylít své pocity, když jsem vypnula mozek.

Uběhlo to docela rychle. Zanedlouho jsem už seděla v první lavici ve třídě. Jsem úplně v jiné třídě než kluci. Na druhém konci školy. Ale jsem tady.
O přestávce jsem se rozhodla jít se projít po chodbě a zjistit, co je nového. Mé přezuvky klapaly o podlahu a já si užívala ten pocit. Pro případ, že bych potkala Laita jsem v ruce držela obálku.
Když téměř u vchodu, kousek ode mě, jsem uviděla toho, na něhož jsem myslela.
On na mě ale ani nepomyslel.
Cítila jsem, jakoby se mi do srdce zaryl nůž. S velmi ostrou nabroušenou čepelí. Neudržel ho jen tak někdo. Ale Laito Sakamaki. Jaká to čest. Po tváři mi stekly první slzy. 

Zrzavý kluk s kloboukem, uložený hluboko  mém srdci..... Cítila jsem se zraněná. To..není možné. Celou dobu se trápím, chci být s ním a on...je za horami. Funguju na neutrál, zatímco on se dobře baví.

Jeho dlaně pevně svíraly pas jiné holky přitlačené právě Laitem na stěnu. Zrzkova pevná hruď se jemně otírala o tu její a rty ji vášnivě líbaly.                                                                                                          K té holce jsem necítila závist ani nenávist. Právě teď jsem nadávala sama sobě za to, jak hloupá jsem byla, když jsem mu uvěřila. Věděla jsem, že to není správné, ale nenáviděla jsem se za to. Ta má jemná část byla odsouzena a zavřena do jakési 'Pandořiny' skříňky. Ten pohled na ně dva byl ... zraňující. 

Co mě ale zranilo nejvíc bylo to, že Laito v její přítomnosti vypadal šťastný.

Dopis, který jsem mu napsala se zapomenut pomalu snášel k zemi, když jsem vybíhala s pláčem ven na školní zahradu, jako obyčejný žlutooranžový list stromu za doby podzimu.