Nushumuri - We wanna see... [DOKONČENO]

Konec - Část 21: Sluha

Odešel a nezapomněl ani jemně třísknout dveřmi. Slezla jsme z parapetu a otevřela okno. Nemyslela jsem na nic. Na nic, ani na Laita, ani na Juna s Kazukim, ani na Cordelii a ostatní dvě.
Byla jsem po sto letech znovu v přítomném okamžiku.
Znovu jen a pouze tady a teď. Žádné myšlenky, žádná kritika, nic.
Můžeme tomu říkat meditativní stav.

Vzduch byl čistý. Jemňoulince voněl růžemi. Zahradu osvětlovaly paprsky měsíce.

Nakonec mě ale přece jen zvědavost přemohla. Meditativní stav byl ten tam pod myšlenkou, co když ten sluha bude stát za to. Alespoň jediný.

Proto jsem o chvíli později klopýtala chodbami. Z pod jedněch dveří se linulo světlo a doléhal šum. Opatrně jsem vzala za chladivou kliku.
Stočila ji dolů a zvědavě nakoukla dovnitř.

Na vyvýšeném stupínku seděl Jun a Kazuki. Mračili se.
Jeden sluha byl vychrtlí, druhý... To byla spíše kulička.
Třetí měl hlavu stejnou šířku jako krk.
Čtvrtý měl vlasy jako locika.
Pátý byl oholený a chybělo mu tričko.
Šestý vypadal spíše jako bezdomovec.
Mohla bych to tu jmenovat bohatě dál. Bylo jich tam asi kolem dvaceti. Mezi takovouhle cházkou jsem ale zahlédla někoho...
A div mě netrefil šlak, když si ho Carl a Richterem vybrali.
Ten někdo... Byl..

Laito!

Já ho zabiju!