Nushumuri - We wanna see... [DOKONČENO]

Část 20: Strach

Dupnul prudce na brzdu.

"Co se děje, proboha?" chytil mě za ramena a natočil si mě k sobě.

"On...Carl-" málem jsem se přeřekla. To jsem ale neřešila. Zlomil se mi hlas.
"Má mě jen za... Další.." poslední slovo jsem sotva slyšitelně zašeptala.

"Za další koho?" přimhouřil oči.

"Za další..rodičku jeho potomků!" rozplakala jsem se. Líčka jsem měla červené. Tvář jsem schovala do dlaní, aby neviděl můj pláč.
K mému překvapení mě chytil znovu za ramena a zabořil mou tvář do jeho hrudi.

"Shizuko, teď už tě tuplem nenechám v jejich sídle bez dozoru..." chvíli mlčel. Až když jsem skoro nebrečela šeptl, "budu to blíž než si právě teď můžeš myslet..."
Přemluvil mě, abych šla ven. Abych šla dovnitř. Že to bude v pořádku.

Došla jsem ke dveřím. Celou cestu jsem se otáčela a začínala přemýšlet, jak to myslí.

Ani když zaklaply dveře jsem ho nevyhnala z hlavy. Mé kroky vedly do pokoje. Byla hluboká noc a já ani nerozsvěcela. Sedla jsem si na rám okna a jediným světlem byl měsíc s hvězdami.

Když jsem měla strach, klepal jsem se a brečela, Laito se mi nevysmíval. Vypadalo to dokonce, jakoby o mě měl strach.
Hezky voněl...

"Shizuko, jsem rád, že jsi tady," hlas Juna byl oproti Laitově... Stop!

"Kde jinde bych měla být?"

"S Carle pro tebe vybíráme vhodného sluhu, nepřidáš se?" ušklíbl se.

"Ani ne," sykla jsem a dál se věnovala pouze noční obloze.