Nushumuri - We wanna see... [DOKONČENO]

Část 10: Jako Věc...

Běžela jsem chodbami pryč. Chtěla jsem být co nejdál odkohokoliv.
Když jsem si Vzpoměla na mé tajné místo, kam jsem chodíval ještě předtím, než se začalo dít tohle. V koutku na jedné z chodeb. Byl to dost dobrý koutek, protože já mohla pozorovat všechny a oni mě neviděli, neznali-li tohle místečko. Krčila jsem se tam.
Kolena jsem měla přitáhnutá k sobě a cítila se mizerně.
Tak... Naivně...

"Shizuka???!" ozval se hlas důvěrně známý, jenž jsem toužila už nikdy neslyšet.
Ten hlas, který mě srazil na kolena.
S uslzenýma očima jsem vzhlédla.

"Běž pryč!" chtěla jsem vykřiknout z plných plic, ale zlomil se mi hlas a s ozvěnou úplně zanikl.

"Copak? Ty... Děvko?!" zařval. Jeho oči se naplnily zlostí, jenž jsem nikdy neviděla.
A já se bála.
Cítila jsem se hrozně malá a bezmocná.
Okolnostmi....lidmi....vším...
Unavená a bez síly bojovat sama za sebe.

S jeho oslovením jsem sebou trhla.

"Ty debile, nenadávej mi! Nemáš na to právo!! Já si můžu dělat a říkat, co chci!!!" Dobře jsem věděla, proč je nasraný. Sebrala jsem poslední síly a postavila se.
Moje ego bylo moje ego. A já sama sebe nedám.

"Jistě! Hlavně, když patříš mě!" ušklíbl se.

"Já patřím jedině sama sobě!" vytáhl papír, rozložil ho a hodil mi ho pod nohy.
Sebrala jsem ho.

Ve zkratce na něm bylo napsáno, že já, Shizuka Nushumuri opravdu patřím Laitovi Sakamakimu jako... Osobní majetek...
Jako jakási věc....

"Uú... Co teď?" zeptal se posměšně a příblížil se.
Natlačil mě na zeď.
Dýchala jsem přerývavě a do očí se mi znovu nahrnula slaná voda, přes kterou jsem skoro neviděla.
Jedno jsem ale viděla jasně.
Ty zelené oči té bestie.