Nushumuri - We wanna see... [DOKONČENO]

Část 13: Myšlenky

Místo hodin ve škole jsem byla na školní zahradě. Dívala se na hvězdy a potichu jim záviděla jejich volnost.
Přemýšlela jsem o všem, co se stalo.
I o tom, co se může stát.
Je to vlastně boj Kazukiho a Laita. Jedno se mi ale nelíbí. Že ten boj je o mě. Že jeden si mě přivlastňuje ve dne, druhý v noci. Myslí si, jak jsou rozdílní, a přitom jsou víc stejní než si myslí.
Krutí , drsní a jemní zároveň.
Bez citu I s city zároveň.
Kdyby se spojili, byli by neporazitelná dvojk-...
Počkat!!!!
Vážně je dávám dohromady?
No... V mnohém by si rozuměli.

Kanato se stává člověkem?
To ale Kazuki zřejmě neví.
Co by se stalo, kdyby se to dozvěděl?
Heh, zabil by ho.
Nestrpěl by člověka ve svém rodokmeně...
To je ono!!!

Vyskočila jsem.
Já jsem člověk! Nejsem upír. Zajímalo by mě, proč si tedy vybral mě. Určitě to nebude jen kvůli tomu, že mám mozek a ženský pohlavní orgán.
Je-li to tak, jak si myslím, musím u nich najít knihovnu. U Touga a Richtera.

Úkol byl tedy jasný.
A já byla konečně já.
V normálu. Bojovná, nebezpečná a už jsem se těšila na události, které se v příštích dnech stanou.

Dost dobře jsem Laita znala a věděla jsem, co bude chtít. A pochybuji o tom, že je to krev.
Ušklíbla jsem se.
Ten idiot zapomněl na jednu důležitou věc.
Že já jsem
Shizuka Nushumuri!

(Ehm... Bylo po lásce... To mi to tedy vydrželo dlouho. Zase jsem ji zavřela do Pandořiny skříňky... Ach jo..)