Become a family ✓ || Changki

Become a family 2

Kihyun

Dívám se na Changkyunovi záda a musím se pousmát nad tím, když si všimnu, že má pantofle. Hádám, že měli náročné ráno, sklopím hlavu k Chengchengovi, když mě chytí za ruku. Upře na mě své oči plné slz a smutně posmrkne, když jeho táta zmizí z dohledu. Vydáme se do dětské šatny, aby si mohl vzít papučky a odložit mikinu.

„Máš nádherného plyšáčka." Usměju se na něj, zatímco si hačne na lavičku a já mu sundávám mikinku, zatímco on kope nohama ve vzduchu a snaží se v jedné ruce svírat plyšového lachtánka. Překvapím se, když má Chengcheng stejné tričko jako včera s fleky od oběda, kde rozpoznám zaschlou omáčku a kousky rýže. „Tatínek ti dal to stejné tričko?" uculím se na něj a prstem ho lehce dloubnu lechtivě do bříška, kde má flek od omáčky. Plaše se zasměje, když ho to polechtá a upře na mě svoje dětské oči.

„Tatínek nestíhá moc prát." Zamrká na mě a rozkošně mumlá. „A většinou prádlo vypere tak, že je mi to moc malé. Ty umíš prát, Kiki?" zvědavě se na mě zadívá.

„Umím." Zasměju se a přikývnu. Moje oči spočinou na jeho rozcuchaných vlasech, tak mu je začnu rovnat a čechrat, dokud jeho rozcuch nezmizí a zdá se mi, že u toho Cheng vypadá spokojeně.

„Nechceš nám prát oblečení?" nadšeně zamrká, zasměju se nad jeho nevinností a upřímností.

„To by mi musel tatínek dovolit." Zasměju se a začnu mu měnit botičky za papučky, i když mi je jasné, že to sám umí, ale tak nějak ve mně vyvolává čím dál větší pud se chtít o něj starat.

„Já ho poprosíííím." Nadšeně, ale i přesto plaše zatleská a já se zasmáním přikývnu, neberu to moc na velkou váhu, děti napovídají spoustu věcí. Řekne mi, že má v batohu svoji oblíbenou knížku, tak mu ji vytáhnu společně s jablíčkem a pak se společně vydáme do herny, kde už všichni lítají a hrají si.

„Já chci mámůůůů." Nevím, proč Zeren stojí na skříni, ale stojí na ní a hlasitě řve a pláče. Je to syn mého dobrého kamaráda Jooheona, normálně do školy nechodí, protože jsou mu 4, ale Jooheon potřeboval na úřad a Zeren nenávidí úřady, tak mě poprosil, jestli ho tady nemůže nechat. Dřív, než stačí ze skříně spadnout, tak skočí kolem procházejícímu Markovi na záda, který to zrovna nečekal, takže chvíli si myslím, že na zem spadnou oba, ale Mark to ustojí, i když mu na noze visí Bufan, což je syn Seunghyuna a Jiyonga. Řve něco o dvanácti měsíčcích, zacuká mi v koutku a musím se zasmát, když lehce nechápavě kouká i Chengcheng a pevněji sevře moji ruku.

„Tady je to blázinec, viď?" zasměju se na něj a on přikývne. Dovedu ho opatrně mezi dětmi, tornádem Xukunem a Bufanem, který konečně pustil Markovu nohu a hraje si na koberci na žraloka a právě ukusuje bárbíně nohu, až na druhý konec herny, kam dám Chengchengovi pohodlné dětské křesílko, aby si mohl hrát. Než se naděju, tak se ztratí ve čtení knížky a tak jdu za Markem, abychom trošku pokecali.

„Ale tak snubák nemá, ne?" mrkne na mě Mark.

„To, že ho nemá neznamená, že není ženatý." Protočím oči.

„Třeba je vdovec." Pozvedne znovu obočí.

„Dej pokoj." Drbnu do něj.

„Tak se zeptej nenápadně Chenga, ne? Je to dítě nepozná tvůj úmysl." Zasměje se a znovu do mě začne dloubat loktem, dokud ho nebouchnu do hlavy nafukovacím kladivem.

„Udělal jsem káávu." Švitoří Minhyuk z druhého konce herny a hrne se k nám s tácem s kávou. Než ho stačím upozornit, tak šlápne na kostičku od lega a já čekám nejhorší.