Become a family ✓ || Changki

Become a family 4

Kihyun

Ani nevím, proč se mi ta chvíle tolik líbila. Mojí myslí se prohnalo, jak krásné by bylo, kdyby to tak bylo pořád, každý den. Při myšlence na to, jak bychom mohli být my tři spolu...hlavou se mi víří několik typů myšlenek, několik scénářů, jak by všechno mohlo být krásné. Ale nejsem si jistý, nejsem si jistý, jestli by Chengie vůbec chtěl, abych nahrazoval jeho mámu, ani nevím, jestli ji dokážu nahradit. Přece jen jsem muž, ženy bývají možná jiné, třeba právě to jiné Chengie potřebuje. Až musím několikrát zatřást hlavou, abych ty myšlenky zahnal. Místo toho začnu s Chengiem dělat blbiny, chvíli spolu zpíváme říkanky a smějeme se, pořád drží knížku ode mě a nepustí ji z rukou a mě to dělá nepopsatelnou radost. Dělám s dětmi už několik let, ale nikdy se mi nestalo, aby mi někdo přirostl tolik k srdci. Nikdy jsem o žádné z dětí, co tu jsou nebo co tu byly, nepečoval a nestaral se tolik jako o Chengieho. Kolikrát se přistihnu, že se na něj dívám s takovou láskou jako by byl opravdu můj. A cítím, že ten pocit ve mně sílí kdykoliv ke mně zvedne své dětské oči, kdykoliv ke mně zvedne ty maličké ručičky a kdykoliv se ke mně tiskne, aby v mé náruči našel útěchu a bezpečí.

Den uběhne až moc rychle, od té doby, co je v mém životě Chengie a co je v něm Changkyun vše letí až moc rychle, mám pocit, že den vždycky uběhne rychleji, než se stačím znovu nadechnout, sotva je oba vidím, sotva můžu s Chengiem strávit den, tak je zase všechno pryč a já musím čekat než je večer, čekat než je další den, abych je mohl znovu vidět. A já nechci čekat, chtěl bych s nimi být pořád, trávit s nimi úplně celý den, starat se o Chengieho každou vteřinu, dělat výborné jídlo pro něj a pro Changkyuna, jít po koupání Chengieho s láskou uspat, zulíbat jeho dětské tvářičky pusinkami a pak si nerušeně lehnout k televizi a nechat se uvěznit v Changkyunnieho náruči.

„Bude se mi stýskat, Kiki." Posmrkne Chengie, když si přezouvá papučky, protože se blíží chvíle, kdy ho Changkyun vyzvedne.

„Zase zítra se uvidíme," dřepnu si k němu a vtisknu mu pusinku. „taky mi bude smutno." Cvrnknu ho do nosu a on se zahihňá typickým dětským smíchem. Jen vyjdeme ze šaten, tak už vidím Changkyuna, jak přešlapuje na chodbě a nakukuje do jídelny, jestli tam Chengieho náhodou neuvidí.

„Překvapenííí." Nadšeně Chengie vyjekne a rozběhne se k tátovi do náruče, ten ho hned v náruči zvedne a zatočí se s ním.

„Byl jsi hodný?" usměje se Changkyun a jeho oči se upíchnou ke mně a já k němu pomalu dojdu. Chengie několikrát zakývá hlavičkou a pak se zadívá na mě, jestli souhlasím.

„Hodný jako vždy." Usměju se a zakývám hlavou. Na chvíli se ztratím v Changkyunových očích a co mi přidá na červenosti mojí tváře je to, že i on se ztratí v těch mých.

„Ty malej hade, pojď sem." Slyším zařvat Marka. V tu chvíli z jídelny vyletí Bufan s hrncem na hlavě a všude na sobě má zbytky polévky. Plácnu se do čela a zachytím to nebohé dítě, než si i s hrncem rozbije hlavu o protější stěnu. „To dítě je satan!" začne se Mark unaveně plazit po dveřích a já k Changkyunniemu a Chengiemu střelím omluvným pohledem, zatímco držím Bufana za ramena, aby nikam neodpochodoval.

„Tak pa, mh?" mrknu na Chengieho, hned našpulí rtíky a dětským mumlavým hláskem zahuhlá, že bez pusinky nemůže odejít. A tentokrát jsem to já, kdo se zahihňá, protože je tak děsně roztomilý a vtisknu mu pusu. Máváním se s nimi rozloučím, pak přijdu na to, že už dlouhou dobu nedržím Bufana, ale jen ten hrnec, co měl na hlavě. Odnesu ho zpátky do kuchyně a hledám to nebohé dítě, najdu ho, jak strká hlavu do koše a povzdechnu si. Proč nemůžou být všechny děti jako Chengie? Kde přesně se tohle dítě naučilo tyhle věci, které tu předvádí.