Become a family ✓ || Changki

Become a family 8

Kihyun

Snažím se nesložit, ale nejde to. Ta krev, to, jak to uvnitř domu vypadalo...to, jak se sousedka celou dobu, co mluvila, třásla...nic na světě mě nedokázalo uklidnit. Po půl hodině pro nás přijel Jackson, zase jsme nebyly schopni odjet a policisté, když viděli, v jakém jsme stavu, tak nás neustále posílali domů. Během těch necelých dvou dní naprostých muk se u nás prostřídalo několik lidí, i když mi to nikdo nechtěl říct naplno, tak se báli o moje zdraví, ačkoliv moc dobře museli vědět, že bych si nic neudělal, ale viděli moc dobře moje zoufalství a moji bolest. Střídal se u nás Jackson, Hyungwoon, Mark, když měl po školce čas tak přišel a donesl jídlo, všichni naši přátelé stáli při nás.

Následující den nám u dveří zazvonila policie. Když jsem viděl dva strážníky v našich dveřích, tak se mi zastavilo srdce. Hlavou mi proletělo několik nepěkných scénářů, třásl jsem se z toho, co nám jdou říct, nejvíc jsem se bál toho, že...řeknou, že se mu něco stalo. Něco vážného. Začnou mluvit o tom, že nám napojí domácí telefon a taky Kyunnieho mobil, kdyby náhodou ona nebo Chengie volal, tak aby dokázali určit jeho polohu.

„Vzali jsme vzorky krve z domu a srovnávali jsme je s Vaší DNA pane Lim a...ukázalo se, že krev patřila Vašemu synovi Chengchengovi," řekne opatrně a já se v tu chvíli složím. Svět se mi začne hroutit a já sotva vnímám jeho další slova. „nevím, jestli víte, že vaše bývalá žena má ještě jedno dítě, které bylo chvíli v dětském domovu, chvíli v její péči, neustále to střídala. Jeji druhý syn, Yanjun, se pohřešuje od stejné doby jako váš Chengcheng," bože...další dítě? Proboha, co taková ženská může udělat se dvěmi nevinnými dětmi?! „v tuto chvíli, ačkoliv je matkou obou, se jedná o únos, pokud dětem ublížila, tak jí hrozí několikaleté vězení. Pátrá po ní nespočet hlídej, doufejme, že ty děti najdeme co nejdříve." Vážně se na nás zadívá, ale moc ho nevnímám, protože jsem zhroucený v Kyunnieho náruči a můj pláč nejde zastavit. Policista s námi projde ještě několik věcí, vezme si adresu mého předešlého bytu a vyšle tam hlídku, kdyby se tam Chengie náhodou objevil jako posledně.

Jsem vyčerpaný. Psychicky i fyzicky, ale nemůžu spát, nemůžu ani jíst, ani komunikovat. Nemůžu nic. Pořád na něj myslím a pak mi to dojde. Junnie. On nemluvil o plešákovi, když nám o něm povídal, nebyla to žádná hračka...bože, on mluvil o tom druhém chlapečkovi, když nám říkal, že ho chránil. Najednou si vzpomenu, jak jsme ho s Kyunniem odbili, když nás prosil, abychom pro něj zajeli. Jak jsme mávli jen rukou. Prohrábnu si vlasy a pevně si skousnu ret, nezáleží na tom, kolikrát jsme to s Kyunniem probírali, cítím se kvůli tomu hůř a hůř.

Cítím se tak prázdný a s každou vteřinou, která uběhne a my pořád nic nevíme, se cítím hůř a hůř. Co když je pozdě. Co když jim něco udělala.

„Kyunnie..." špitnu, když v tichu sedíme na dětské posteli v Chengieho pokoji. Po domě lítá Jackson, snaží se nám uvařit nějaké jídlo a obvolává neustále policii, jestli už nějak pokročili. Dokonce nám sám pomohl vyrobit letáčky s Chengieho portrétem, kdyby ho někdo viděl, aby nám zavolal. Ani jsme na něj raději nezmiňovali tu informaci, že ho unesla vlastní matka.

„Ano..." šeptne po chvíli do ticha. Spíše než my...mezi sebou hovoří naši autopiloti, nejsem to jen já, kdo je unavený...nejsem to jen já, kdo je strachem bez sebe, koho to bolí a kdo tím trpí. Jsme to my.

„Když...ne, jakmile se najdou...," snažím se změnit přístup a být optimistický. „možná by jsme si mohli nechat i...toho druhého." Šeptnu. Otočí se na mě a vidím v jeho unavených očích špetku překvapení. Tolik bychom se na sebe chtěli usmát, ale najde to, pevně se chytíme za ruku a svalíme se spolu do postele.