Become a family ✓ || Changki

Become a family 1

Kihyun

Vždycky jsem miloval děti, kontakt s nimi a práci s nimi. Sám jsem nejednou přemýšlel o svých dětech, ale ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že ženy nejsou mým šálkem kávy a že jsem gay, tak jsem věděl, že vlastní děti mít nebudu. Samozřejmě, že existuje adopce a další možnosti, ale na to bych musel mít správného partnera, ale za několik let jsem nikoho nenašel, nepodařilo se mi najít lásku a tak jsem to vzdal.

Práce ve školce byla mým snem, takže jsem byl šťastný, když jsem dostal místo učitele v mateřské školce v našem městě. A užívám si v ní každý svůj pracovní den. I ostatní učitelé jsou tu skvělý, Mark je mezi dětmi hodně oblíbený a o Minhyuka se spíš starají děti, než aby se staral on o ně. Ale snaží se, hlavně proto, že tu sám má svého syna Xukuna, ale i tak se kolikrát stalo, že na hřišti Minhyuka hlídali děti, jak on si hrál, než aby si hrály ony.

„Hyunnie, má nám sem pan Lim dovést nového chlapečka, vezmeš si ho na starost? Já zabavím děti." Mrkne na mě Mark, zatímco se převlíkáme. Já si na sebe vezmu svoji růžovou zástěru a Mark svoji modrou s medvídky, nosíme je hlavně proto, aby nás děti neumazali, protože mají věčně upatlané ručičky.

„Dobrý den." Uslyším, tak se otočím, když jsem na skříňkách na chodbě utíral prach. Překvapeně zamrkám, oh bože, možná jsem právě dostal orgasmus jen při pohledu na něj. To musí být tatínek od toho nového chlapečka. Usměju se a pomaličku dojdu k nim, chlapeček měl slzy na krajíčku, stál vedle táty a pevně objímal jeho nohu a celý se třásl. „Jsem Lim Changkyun a tohle je Chengcheng." Pohladí chlapečka po hlavě a já se usměju.

„Já jsem Yoo Kihyun," potřesu si s ním rukou a pak si dřepnu, abych byl v úrovni Chengchenga. „ahoj, Chengcheng." Mile se usměju a natáhnu k němu ruku, víc se zatřese a posmrkne.

„Tatínek musí do práce, broučku, ale přijdu si pro tebe, dobře?" klekne si k němu i Changkyun a zatímco s ním mluví, tak já ho pozoruju. Bože, neměl bych takhle přemýšlet o zadaných tatíncích dětí, které tady mám hlídat. Zakroutím hlavou sám nad sebou.

„Určitě to spolu zvládneme, mh? Nemusíš se bát." Natáhnu k Chengchengovi ruku, nejistě se zadívá na svého tatínka, který na něj kývne a pak ke mně pomaličku natáhne ručičku a pevně v dlani sevře můj prst. Usměju se na něj a pomaličku z podřepu vstanu a on se ke mně přiblíží a můj prst sevře ve své dlani pevněji. Společně zamáváme jeho tátovi. Začnu mu pomaličku ukazovat školku, kde co je, představím mu Marka a Minhyuka, Mark si zrovna s dětmi kreslí a Minhyuk s nimi pláče u Lvího krále. Nevím, kdo řve a brečí víc, ale myslím, že Minhyuk mezi dětmi vede.

„Chceš si s dětmi kreslit? Nebo se dívat na pohádku?" usměju se na něj, když si všechno doprohlídneme.

„C-Chtěl bych si...číst." Zamrká na mě obrovskýma upřímnýma očima a dojdeme spolu ke knihovničce. Nechám ho, aby si vybral knížku a nabídnu mu, že mu ji přečtu, ale zakroutí hlavičkou a s knížkou si sedne mimo dosah ostatních dětí a zabere se do čtení. Je velmi šikovný, že dokáže sám číst knížku, ačkoliv tady nemáme nic, co by bylo pro děti složité, ale většina dětí, co dají rodiče do školek, jsou na tom hodně špatně s výchovou a i s naučenými věcmi. Kolikrát se nám stalo, že děti si sami neuměli dojít ani na záchod, nezvládli ani hygienu spojenou se záchodem, samozřejmě, že jsme na to připravení a nikdo z nás neměl problém s tím, aby šel a utřel dítěti zadek, ale jsem toho názoru, že by to děti v jejich věku měli už víceméně zvládat.

Chengcheng mi přijde jako velký introvert, nesnažil se spřátelit s dětmi, jde vidět, že si sám vystačí, protože od knížky neodtrhnul pohled, od té doby, co si sedl a začal číst, tak se skoro ani nepohnul a nevěnoval ničemu kolem sebe pozornost. Ani tornádu Xukunovi, jehož pokřiky většinou slyší až ve vedlejší ulici, kolikrát se nás rodiče ostatních dětí opatrně ptali, jestli to dítě není týrané nebo mu rodiče nepodstrkují drogy, ale jakmile jsem se zmínil, že jeho rodičem je Minhyuk, který je možná ještě víc hyperaktivní, než všechny děti dohromady, takže pak už se nikdo nikdy neptal.