Become a family ✓ || Changki

Become a family 10

Justin

Máma celou cestu nadává na tetu Kihyuna, že to přehnal a že to mohli přece v klidu vyřešit. Táta se ho snaží nějak uklidňovat, ale moc mě nezajímá, jestli se mu to daří nebo ne, protože si dám sluchátka a začnu poslouchat hudbu. U toho si píšeme s Chengem a já se cítím opravdu šťastný. Myslím, že jsme si padli do oka a hodně jsme si rozuměli, i když jsme neměli šanci se poznat nějak víc. Ale i tak jsem rád a těším se, až se budeme moct vidět sami, hlavně bez rodičů, kteří by nám to mohli zase pokazit.

Pomůžu jim odnosit věci z auta domů a pak si zalezu do pokoje, abych měl klid na psaní s Chengem. Až na večer mě chytí hlad, tak vylezu z pokoje, abych si pro něco na jídlo zašel. Při cestě po schodech dolů se zastavím, když slyším naše. Většinou vedou nezáživné konverzace, které většinou jsou tou poslední věcí, kterou bych chtěl poslouchat, ale když zaslechnu jméno Kihyuna a Chengchenga, tak se zastavím a začnu poslouchat.

„Kihyun to přehnal a neříkej mi, že ne, Kayee," Slyším mámu, jak se rozčiluje. „i Chengcheng z toho byl špatnej, bylo to vidět. Měl by krotit svoje emoce."

„Víš, Heony, ono je to celé trošku složitější. On je Kihyun v hodně velkém právu nechtít, aby se s ní Chengcheng viděl." Slyším tátu vážně a víc nastražím uši, abych slyšel, co říkají.

„Jak to myslíš?"

„Vlastně se toho stalo hodně, ..." táta začne vyprávět a já valím oči na všechno, co řekne. Vážně je Chengova matka taková? Udělala takové věci...ale stejně...Cheng přece nemůže za to, že si to nepamatuje, i když tohle...by asi měl. Zdrceného mě přejde hlad, když se máma začne tátovi omlouvat, že to nevěděl a že mu je to líto. Táta mu řekne jen jediné, že musí počkat, až to období přejde, že si to pak s Kihyunem určitě vyříkají.

U psaní smsek s Chengem jsem na to pořád myslel, i když to není můj problém. Vlastně ani sám sebe nechápu, proč nad tím pořád přemýšlím. Oni jsou rodina, pokud něco takového bylo, tak to mají Chengovi říct narovinu, a ne dělat tajnosti. Nemyslím si, že by se tímhle tempem mohlo něco vyřešit, spíš naopak, tohle nikam nevede. Podaří se mi přesvědčit moji mysl, aby se tomuhle všemu vyhnula a nemyslela na to.

Za dobu, než se konečně uvidíme si vyměníme nespočet smsek. Ale jsem hlavně rád, že je táta v práci, když scházím schody s tím, že jdu ven za Chengem. Máma se na mě usměje, popřeje mi hezké rande a připomene mi, kolik mi je let a že mám být zavčas doma. Všechno to odkývu, ale neposlouchám, jediné, na co se těším je to, že budeme konečně spolu.

V kavárně je moc krásně, není tu ani moc lidí. Asi to bude tím, že je venku opravdu nádherné počasí, takže většina lidí se válí někde u vody, ale je to na jednu stranu dobře, alespoň máme kavárnu skoro celou pro sebe a můžeme se oddávat nekonečným rozhovorům. Po několika zákuscích, zmrzlině a nápojích se vydáme na procházku do parku, usadíme se v trávě a pokračujeme hovorem o hudbě. I když je atmosféra mezi námi krásná a já skoro vyskočím z kůže, když mě po cestě parkem, než si sedneme, Cheng chytí za ruku, pořád mezi námi cítím malé napětí z toho, že se tak nějak oba vyhýbáme sebemenší zmínce o rodině. Že to cítím ze sebe bych ještě pochopil, ale nějakým způsobem to cítím i z Chenga, jako by o tom na jednu stranu chtěl a na druhou nechtěl mluvit. Ale nemůžu mu to zazlívat, ačkoliv neví to podstatné, pořád to pro něj musí být těžké.

„Já ho mám rád, ale...přehání to. Tohle nemůže, nemůže mi zakazovat stýkání s mojí biologickou matkou, a ještě si myslet, že je to v pořádku. Je to můj život a ať je to kruté sebevíc, tak ona je moje matka a ne on." Vyhrkne po chvíli, kdy na to téma chtě nechtě najedeme. Konejšivě ho pohladím po rameni a snažím se ho povzbudit. „Já vím, že mě a Yanjuna vychoval, ale tohle je prostě už hodně. Myslím, že začíná fakt bláznit." Zakroutí hlavou. Nevím proč, ale ošiju se, není mi příjemné, když o své mamince takhle mluví, i když Kihyun není jeho opravdová máma...pořád, když vím, co se stalo, tak mi přijde nefér, aby o něm Cheng takhle mluvil.