Become a family ✓ || Changki

Become a family 5

Kihyun

Jediné, co mi běží hlavou je to, jak je tohle všechno nádherné. Jak moc bych chtěl tohle zažívat každý den, být jako rodina. Sedím na sedačce a Chengie se ke mně pevně tulí, díváme se společně na pohádku.

„Kiki vážně nepůjde pryč?" zamumlá mi do trička a zvedne ke mně své unavené dětské oči. Usměju se a shrábnu mu vlásky dozadu.

„Nepůjdu, vážně." Usměju se na něj a lehce ho ukazováčkem píchnu do špičky nosu a on se lehce zasměje.

„Chengie...Chengie by něco moc chtěl." Zamrká na mě a já se překvapím, jak je najednou tichý a očima nenápadně střelí po místnosti, aby věděl, kde se nachází jeho táta. Pak si ke mně klekne tak, aby se naklonil k mému uchu. „Já bych chtěl abychom dneska spinkali společně." Zašeptá mi to do ucha a pak se posadí na paty a zamrká na mě. V jeho očích vidím napětí a zvědavost.

„To by musel dovolit tatínek." Zasměju se a mu se nějakým způsobem rošťácky rozzáří oči. Hned ode mě vyskočí a lítá po baráku, dokud nezaletí do koupelny, kde byl Kyunnie. Ani neslyším, co říkají, ale v zápětí ke mně doletí Chengie a raduje se nad tím, že mu to tatínek dovolil. Nebo to dovolil nám?

Není to jen proto, že chci Chengiemu udělat radost. Každá buňka mého těla chce přesně tohle. Když si všichni tři, po koupeli, oddělené samozřejmě, leháme do postele, tak mi srdce zběsile buší tou nádherou. Jak moc chci, abychom si takhle společně lehali každý den. Srdce mi buší, když si Chengie lehne mezi nás a my i tak ležíme blízko sebe. Ucítím Kyunnieho ruku, jak ji opatrně a pomalu položí přes můj bok, neubráním se tichoučkému zavrnění a udělám to samé, opatrně ruku přehodím přes jeho bok a v tichu slyším, jak se usmál. Chengie se ke mně pevně tiskne a v dlaních svírá moje tričko zatímco spokojeně oddechuje. Dlouho se k tomu odhodlávám ale druhou rukou najdu Kyunnieho ruku a po chvíli šmátrání ve tmě, kdy se oba tiše zasmějeme nad tím, jak se naše ruce hledají, své ruce spojíme a propleteme si prsty. Mé srdce trhá rekordy v úderech za minutu a já nikdy nebyl šťastnější. V mé hlavě krouží jediné a to to, že chci abychom byly rodina. Abych už nebyl sám...aby oni nebyly sami. Abychom byli spolu. S myšlenkou na tohle spokojeně usnu.

Trhnu sebou, když moji ruku opustí teplo Kyunnieho ruky a pomaličku otevřu oči. Zrovna tiše vstával z postele, aby nás nevzbudil. Pomaličku ze sebe oddělám Chengieho ruce, chvíli to vypadá, že se probouzí, ale naštěstí se neprobudil úplně. Tiše vstanu a dojdu do kuchyně, zatímco se Kyunnie chystá mu udělám svačinu. Nikdy jsem se necítil šťastnější, je to úplně jiný pocit připravovat jídlo pro někoho...koho mám rád, je to mnohem nádhernější než když připravuji jídlo jen pro sebe.

„Tady." Dojdu k němu a podám mu svačinu. Překvapeně na mě zamrká, ale pak se hřejivě usměje a my se zase ztratíme v očích toho druhého. Naše tichá oční konverzace probíhá několik minut, než si Kyunnie uvědomí, že spěchá.

„Děkuju." Usměje se na mě, přikývnu a pak ho chvíli pozoruju, jak se před zrcadlem pere s kravatou. Krátce se zasměju a dojdu k němu.

„Ukaž." Sundám mu z kravaty ruce a začnu ji uvazovat, cítím na sobě jeho pohled a zároveň cítím, jak mi tváře začínají lehce hořet. „Hotovo." Usměju se a zvednu k němu svoje oči. Stojíme u sebe tak blízko a já cítím, jak mi srdce hodlá vyskočit z hrudi. Maličko se ke mně nakloní a já najednou cítím, jak moc chci, aby to udělal, jak moc chci, aby mě políbil a uvěznil ve své náruči.

„Neměl bych spěchat." Šeptne mi téměř do rtů, protože jsme se za těch několik sekund k sobě dostali ještě blíž.

„Měl...ale na školení." Zašeptám na oplátku a oba se nad tím lehce pousmějeme. Zamávám mu a rozloučíme se. Spát už se mi nechce, takže začnu připravovat snídani a pobroukávám si u toho a různě se kroutím. Nepamatuji si, kdy jsem byl naposledy takhle šťastný, jestli vůbec někdy.