Become a family ✓ || Changki

Become a family 6

Kihyun

Ještě chvíli stojím u dveří a koutky se mi roztahují do šťastného úsměvu. Prsty si přejedu po rtech a musím se usmívat víc a víc nad nevinností, ale zároveň krásou toho polibku. V myšlenkách mi koluje jen on, a tak dojdu ke kuchyňské lince a začnu připravovat snídani, aby byla hotová, než se Chengie vzbudí. Udělám párečky ve tvaru chobotniček, nakrájím k tomu zeleninu, nachystám pečivo a dám vařit čaj.

„Kde je tatínek?" vyruší mě nesmělý dětský hlásek ve dveřích. Otočím se a hned se usměju, když se Chengcheng protírá rozespalé oči. Hned k němu dojdu a pohladím ho po vlasech.

„Tatínek musel na chvíli do práce, takže budeme spolu." Usměju se a on začne hned nadšeně kývat hlavičkou. Posadíme se spolu ke stolu, abychom se nasnídali a já místo jídla pozoruji to malé třeštidlo, jak se u papání hihňá a jak si s každou párkovou chobotničkou povídá před tím, než se rozhodne ji sníst. „Tatínek má dneska narozeniny." Zamrká na mě, když se posadíme k pohádce na sedačku.

„Vážně?" překvapeně se na něj zadívám a on nadšeně přikyvuje. „Co kdybychom mu připravili tajnou oslavu narozenin?" spiklenecky na něj mrknu a on se hned spiklenecky začne usmívat a přikyvuje. Začneme rozebírat náš tajný plán, nechám pak Chengieho, aby se díval na pohádku a začnu běhat po bytě a uklízet, aby bylo všechno dokonale uklizené a hlavně, aby tu nikde nebylo ani zrnko prachu.

Začnu kontrolovat suroviny, chceme upéct narozeninový dort a já přijdu na to, že spoustu ingrediencí nemám. Nehledě na to, že bych chtěl udělat i nějaké chlebíčky a jednohubky a na to už mi tu stejně nezbývá dost surovin, budu muset do obchodu. Ale ještě vysaju, umyju v rychlosti okna a hodím prádlo, které se mezitím vypralo, do sušičky, abych od toho měl klid. Hned na to se začnu oblékat, nachystám si peněženku a tašky, abych měl do čeho nákup dát. A oznámím Chengiemu, že jdu jen do obchodu do ulice vedle, aby se nebál a že budu hned zpátky.

„A nemůže jít Chengie s maminkou?" zamrká na mě dětskýma očima s psím výrazem. Uculím se, kleknu si k němu a vtisknu mu na tváře několik pusinek, dokud se nezačne nadšeně hihňat.

„Maminka bude hned zpátky, dobře?" mezi každým slovem mu vtisknu pusinku po celém obličeji a on nakonec přikývne. Podám mu autíčka z baťůžku, aby si mohl hrát a ode dveří mu ještě zamávám. Udělá to samé a já se pak rychlým krokem vydávám do obchodu. Beru jen to, co vím, že budu potřebovat, plus beru věci i na zítřejší snídani. Na oběd bych snad ani nemusel, možná bychom si zítra, když bude neděle, mohli zajít na společný oběd. Hlavou mi projede, jak moc chci, aby to byl rodinný oběd. Jak moc chci, abychom byly rodina a jak moc po tom toužím. A vzhledem k tomu, co se stalo ráno si začínám myslet, že možná i Kyunnie touží po tom samém. A to mi dodává ještě větší radost.

Nakonec z obchodu táhnu tři igelitky, ačkoliv jsem zvyklý, takže to pro mě není žádná šílená námaha. Přivolám si výtah a čekám, než ke mně sjede dolů a následně mě vyveze nahoru k mému bytu. Zděsím se, když sahám do kapsy pro klíče a slyším hlasitý pláč z nitra mého bytu. Rychle odemknu a pak strnule upustím nákup na zem, zabouchnu mezitím dveře a lapám po dechu. U skříňky stál Chengie, kolem něj byly střepy, tak nějak mi dojde, že shodil vázu, co jsem na skříňce měl. Hrozně pláče, zajíká se slzami a sotva se mezi hysterickým pláčem nadechuje, ruce má natažené před sebou a celé krvavé, střepy na zemi jsou taky krvavé. Proboha, to na ty střepy sahal?!

„Chengie, miláčku!" vyjeknu a doběhnu k němu, hned ho vezmu do náruče.

„M-Ma-ma-maminko," snaží se mezi vzlyky a pláčem mluvit. „C-Chen-chengie nechtěl." Zajíká se dál svými slzami.