Become a family ✓ || Changki

Become a family 11

Yanjun

„Neměl by sis s ním promluvit, Junnie?" přitulí se ke mně Zhangjing, když jsme u něj doma a válíme se na sedačce, než přijdou jeho rodiče z práce.

„Nejde to, je paličatej a já naštvanej." Přecedím vzduch mezi zuby, že to zní jako zasyčení. Chvíli to řešíme a chvíli se mazlíme, než se blíží doba, kdy se vrátí Zhangieho rodiče, ne, že by jim vadilo, že jsem tady, ale já už taky musím domů, dneska mám službu na umývání nádobí, vydrhnout koupelnu a musím za Chenga umýt okna, protože on na to, co má dělat úplně kašle.

„Jsem doma." Zavolám, zatímco se doma zouvám. Doma je podezřelé ticho, že by byly všichni pryč? Nepamatuji si, že by máma s tátou říkali, že někam pojedou, ale asi jeli nakoupit nebo se chtěli někde zastavit. Až po chvíli se celým domem ozvou bolestné vzlyky, zděsím se a vběhnu do obýváku, kde na sedačce sedí máma s tátou, pevně se objímají a tisknou k sobě a oba dva vzlykají a pláčou. „Co se stalo? Stalo se něco bráchovi?" zděsím se, sednu si k nim a oba dva je obejmu, hned mě k sobě přitáhnou do objetí a tak se objímáme všichni. Mezi námi je nějakou dobu ticho, ještě nějakou chvíli absolutně nemám ponětí, co se děje. Táta není schopen slova a máma se snaží uklidnit svoje vzlyky, aby mohl mluvit. Hladím ho po rameni a snažíme se ho s tátou utěšit, ale nedaří se nám to.

Jakmile máma přijde s tím, že se Cheng odstěhoval k matce, tak to se mnou málem sekne. Vjede do mě jednak obrovská zlost a jednak velký smutek, protože jsou na tom naši takhle. Dokonce máma ani neuklízí, což je asi to nejhorší stádium. Úklid miluje a zároveň je to pro něj uklidnění, vždy, když se něco stalo, někdo ho naštval nebo rozmrzel, tak uklízel jako šílený, většinou, když ho někdo naštval, tak čistil boty zubním kartáčkem. Ale tohle stádium je to nejhorší, to, že máma nemá chuť vůbec na nic. Leží u televize, která sice hraje, ale máma se dívá spíš na stěnu, vůbec to nevnímá a jeho oči jsou úplné smutku a bolesti. Stojím u linky a dělám večeři, vím, že máma i táta ve stresu moc nejedí, takže udělám jen takový lehčí těstovinový salát, kdyby někdo z nás měl hlad.

Večer dojdu k sobě do pokoje a je mi děsně. Jsem naštvanej, hodně. Proč se k ní nastěhoval?! To mu hráblo, to z ní necítí to, že ona je špatný člověk? V srdci vím, že tohle zase nedopadne dobře, tak jako pokaždé, pokaždé, když se nám připletla do života, tak to nevěstilo nic dobrého, vždycky byla zlým znamením a ona sama byla vždy zlým člověkem. Jak mohl mámě Kikimu tolik ublížit? Copak si neuvědomuje, co udělal? Když vidím, v jakém jsou naši stavu, mám chuť ho najít a praštit, pokud něco nesnesu a bolí mě to, tak je to to, když naši trpí.

Udělali toho pro mě víc než dost. Yoona mě týrala už od toho, co jsem se narodil, nesměl jsem ven, dejme tomu, že snad nikdo kromě ní ani nevěděl, že má kromě Chenga ještě jednoho syna. Ani táta Kyunnie to nevěděl, že mě má. Byly to ty nejhorší roky mého života, ačkoliv jsem byl dítě, tak jsem si několikrát přál, aby mě někdy uhodila hodně, aby to bylo vážně a aby moje dětské utrpení skončilo. Ačkoliv jsem si postupem času na ty rány zvykl, postupem času už to nebylo tak hrozné, bylo to pro mě normální dostat po ránu místo pusy kopanec. Jako by to bylo prostě normální.

Když jsme se pak seznámili s Chengem, když ho dostala do péče, tak pro mě bylo všechno jiné, snažil jsem se ho chránit, protože on byl jiný než já. Bolestně plakal, byl hodně smutný a hodně se bál a tak jsem se snažil být jako velký bráška. A to se nezměnilo, je jedno, jestli je mu 5 nebo 16, pořád je to můj malej brácha, za kterého mám svoji osobní formu starosti.

Následující dny byly děsný. Máma na tom byl hrozně, nezlepšovalo se to a nikdo se tomu nemohl divit, že se to nezlepšuje. Táta na tom byl zrovna tak, myslel jsem na to, jak to urovnat a frustrovalo mě to, to všechno, to, v jaké se všichni nacházíme situaci. Zároveň mám ale strach o Chenga, i když bych neměl, tak stejně myslím na to, co by mu ta svině mohla udělat, jak by mu mohla ublížit. A já jsem ten, kdo by ho měl ochraňovat.