Become a family ✓ || Changki

Become a family 7

Kihyun

Ten den jsem nešel do práce. Ani Chengie nešel do školky. Jediný, kdo ten den musel odjet byl Kyunnie, protože ten do práce musel. A my s Chengiem leželi celý den u pohádek, pevně se ke mně tisknul jako by se bál, že odejdu. Nebo že on odejde. A já se tolik snažil být silný, ale nešlo to. Tolikrát jsme za ten den plakali společně, říkal mi, jak moc nechce k mámě a já mu říkal, že k ní nepůjde, ale nemohl jsem vyslovit to slovo...slovo slibuji. Nemohl jsem, nemohl jsem mu to slíbit, i když ke mně upíral ty dětské oči, ve kterých jsem viděl tolik důvěry. Nemohl jsem. Ne, protože jsem ji neznal. Nevěděl jsem, co je ta ženská zač, nevěděl jsem, čeho všeho je schopná. Jen jsem věděl, že k ní nechce. Věděl jsem, že je zlá.

„Proč to k sakru dělá? Proč ti nedá pokoj." Zaúpím a pevně se ke Kyunniemu večer přitulím.

„Vždycky byla taková...Chengie si k ní nikdy nevytvořil pořádný vztah a ona ho nikdy neměla pořádně ráda, ale nesnesla, že ji Chengie nepotřebuje...je sebestředná a sobecká a dělá to jen proto, aby si sama dokázala, že je lepší než ostatní tím, že někomu ublíží." Smutně si povzdechne a pevně mě natiskne na své tělo.

„Vždyť to není fér! Chengie je ještě dítě, nemůže za to." Posmrknu a už se mi nedaří zadržovat slzy. A ani Kyunniemu se to nepodaří a tak společně stojíme uprostřed kuchyně a oddáváme se pláči, zatímco Chengie usnul unaveně na gauči u pohádky. Nevím, jak dlouho jsme stáli na místě a plakali, ale vyrušilo nás až nás dětské ručičky objali kolem nohou. Hned jsme se od sebe oddálili a Kyunnie vzal rozespalého Chengieho do náruče, ten hned jednou rukou objal Kyunnieho kolem krku a druhou rukou objal kolem krku mě a tak jsme se dlouho objímali společně. Nakonec jsme skončili všichni v ložnici, v jedné posteli a v těsném objetí.

Nevím, co je ta ženská zač, nevím, jak to dokázala vyřešit tak rychle, ale u snídaně drnčel Kyunniemu telefon a podle jeho zblednutí, toho, jak se chytil stolku, u kterého telefonoval, jsem věděl, že je to zlé. Že tohle není pracovní věc. Věděl jsem, že za to může ona, ačkoliv jsem nevěděl, kdo mu volá nebo co se řeší. Chengie si připravoval batůžek do školky, oblékal se a já chystal snídani a svačiny, když ke mně Kyunnie došel.

„Zítra je soud." Šeptl a zhrouceně se opřel o moje záda. Čelem se opřel mezi moje lopatky a já slyšel jeho potlačovaný vzlyk. Pevně sevřu v dlani nůž, kterým jsem natíral housky.

„Cože?!" vyjeknu. „To ne!" otočím se k němu s hysterickým výrazem. „Takhle rychle?" vyjeknu a zatřese se mi spodní ret a i hlas.

„Nenechám si ho vzít. Soud jí ho nesvěří, nesmí." Začne odmítavě kroutit hlavou.

„Tatínku, my...půjdeme zase k tomu soudu...?" zatahá ho najednou Chengie za rukáv a upře na něj své oči, ve kterých se lesknou slzy. A já si pevně skousnu ret, abych se před ním nerozplakal.

„Musíme, ale...nic se nestane, dobře?" klekne si k němu a pevně ho obejme. Dívám se na ně a u srdce mě bolestně píchá, otočím se zpátky, abych dodělal svačiny a po tváři se mi rozkutálí slzy. Jak takový lidi můžou žít? Jak tohle někdo může dělat jen kvůli sobě? Jen proto, aby ublížila ostatním? Jen proto, aby se cítila, že je něco víc? Že zvítězila? Že ranila city? Když se Kyunnie a Chengie dojdou do pokojíčku oblékat, tak se s pláčem opřu o linku a zakryju si obličej. Nejhorší je, že já...s tím nemůžu nic dělat. Jsem pro ně prakticky cizí člověk, moje slovo v tomhle nic neznamená a já bych si tak moc přál, aby znamenalo. Aby moje slovo změnilo Chengieho svět, aby už víc nemohl trpět.

K soudu jsem nesměl. Jednak protože ona soud poprosila o to, abych nemohl být ani v soudní síni. Chengie doma plakal. A nebyl sám, protože já a Kyunnie jsme taky plakali. Tolik mě prosil, s pláčem a vzlyky žadonil, abych tam byl taky, ale nemohl jsem. Snažil jsem se mu to vysvětlit, aby pochopil, že nemůžu, když mi to zakázali. Že chci, ale nemůžu. Ale nechápal to, je ještě dítě, pro větší bolest mého srdce se na mě ráno před soudem ještě nazlobil a nebavil se se mnou. To mě bolelo ještě víc.