Never stop Dreaming (Ereri/Riren)

16.

Uběhl měsíc...dva...tři... Erwin se už neukázal. S Arminem jsem se pohádal a Mikasu jsem poslal doprdele, protože mi lezla na nervy. Varoval jsem ji, aby zamnou tak nedolézala, nebo aby tolik nežvanila o Jeanovi. Ale ona ne... Pokoj mi dát prostě nemohla. Tak jsem ji řekl, že mě to nezajíma, ať si jde po svých a mě nechá na pokoji.

Levi byl spokojený. Naučil se zacházet s mnoha věcmi. Mobily, tablety, počítače... Ovládal to jako nic. Sem tam se sice zeptal na nějakou věc, ale jinak mu to nedělalo problém.
Byla celkem prdel vysvětlovat mu, jak funguje facebook. Ten jeho pohled když zjistil, kolik států a lidí existuje... K nezaplacení.
Byl tu jen jediný problém...

Levi se mi čas od času zdál takový... Zklamaný...
Jakoby mu něco chybělo. Nedocházelo mi dlouhou dobu, co se děje. Pak ale najednou bum. V hlavě se mi rozsvítilo jako na vánočním stromečku.
Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel...
Co se asi tak děje v SnK? Chybí jim Heichou? Stýská se jim po něm vůbec?
Nebo už titáni komplet domrdali svět, protože chyběl nejsilnější voják lidstva?
Levi nad tím přemýšlel často. Chybělo mu to. Chyběly mu ty obavy...strach...buzerace puberťáků...
Byl na to zvylký a teď je to pryč.

,,Jak dlouho tu budeš ještě sedět?" přišel jsem za ním na balkón. Seděl na kachličkách opřený zády o chladnou zeď, koukajíc na noční oblohu.
,,Nevím... Dokud nevytuhnu..." odvětil prostě, aniž by pohled přesunul jinam.
I když vypadal klidně, bolel mě ten pohled. Nudil se...
,,Donesu ti deku, ať nenastydneš," odešel jsem do obyváku pro deku. Vzal jsem takovou tu úžasně hebkou, barvy miščího kožichu.
Vrátil jsem se za ním. Posadil se vedle něj a přikryl nás. Hlavu jsem mu opřel o rameno, on mi obmotal ruku kolem pasu a jen tak mlčky jsme koukali na noční oblohu spolu.

Uběhla asi hodina a ani jeden z nás zatím nepromluvil... To až pak...
,,Levi... Přemýšlel si někdy, že by ses tam vrátil?" protrhl jsem ruch noční dopravy.
,,...jo," odpověděl tiše, jakoby se styděl. Jakoby si myslel, že ho za to zavrhnu.
,,Chápu... Chceš se vrátit..." konstatoval jsem nahlas.
,,Ne, Erene! Nemyslel jsem to tak, že by se mi tu nelíbilo. Jen-"
,,Jen ti prostě chybí ten každodenní adrenalin..." dopověděl jsem místo něj.
,,Jo..." vydechl.
,,Vrátíš se tam?" zeptal jsem se po další chvíli ticha.
,,Já... Chtěl bych se tam vrátit. Jen... Co Erwin? Znovu by mi začalo to peklo..."
,,Hmmm..."
,,Pojď semnou!" vychrlil a strhnul mě pod sebe.
,,Ty jsi mi ukázal tenhle svět, tak já ti ukážu tam ten. A taky se nebudu muset starat o Erwina, jelikož... No... Řekněme... Buď se tě bude bát, nebo..."
Zamračil jsem se, jelikož nedořekl větu. Zakončil ji u ,nebo' a to většinou nevěstí nic dobrého.
,,Nebo...?" trochu jsem ho popostrčil.
,,...nebo tě bude chtít oddělat. Ale to mu nedovolím, takže můžeme být v klidu."

Odcestovat do SnK. To by bylo něco. Je fakt, že tady mě prakticky už nic nedrží. Otec o mně ani neví. Matka zmizela a nikdo ji nejspíš ani nepohřešuje, jelikož z práce se neozvali a na školu se teoreticky už můžu vysrat.
No... Ale zase... Levimu tady chybí spousta věcí... Mně bude chybět spousta věcí tam.
Jsem navyklý na elektroniku. Ruch města. Obchoďáky. Auta.
Huh... Proč je to tak komplikované...
Ale za zkoušku nic nedám. Vlastně jo... Dám...
Pokud se něco posere, dám za to svůj život, jelikož mě sežerou titáni.
,,Nechceš...co?" vydechl a od úst mu odešel nepatrný obláček páry, který se za chvíli vytratil do neznáma.
,,Já... Mohl bych to aspoň zkusit," řekl jsem a hned na to schytal Leviho rozjařený úsměv.
,,Děkuju..." dal mi pusu na líčko a vrátil nás do původní polohy.

Každým dnem jsme kontrolovali kalendář, zda nebude úplněk. A většina z těch dnů nám oznamovaly, že musíme ještě počkat. Až na jeden. Ten den...
Panikařil jsem celý den. Pobíhal po domě. Přemýšlel, jestli si s sebou mám něco vzít. Mobil, peněženka, klíče.
Blbost! K čemu mi to tam bude?
Nic... Vlastně nic nepotřebuju.
,,Klid Erene... Všechno co potřebuješ k životu tam je..." oznámil mi.
,,WiFi?"
,,Co? Ne... Myslím věci, které opravdu k životu potřebuješ...
Jídlo, pití, vzduch, a podobný voloviny..."
,,Takže WiFi ne?!"
,,Ne... WiFi opravdu ne..."
Přišel jsem si jako puberťák zavislý na technologii.
A vlastně to taky jsem...

Večer přišel nečekanou rychlostí...
,,Budeš si to přát ty? Nebo já?" zeptal jsem se.
,,Přej si to ty... A já si to budu pro jistotu přát taky," řekl. Choval se klidně, přesto na něm šlo poznat, že je natěšený.
Zalehli jsme do postele a já po chvíli usnul.
Nezáleží na snu. Záleží jen na tom, aby v tom snu byl úplněk taky.

,,Levi?! Jsi tady?!" chodil jsem po svém domě a hledal jistou osobu.
,,Erene!" ozval se tlumený křik a já se za ním rozběhl. Má cesta vedla do druhého patra a následně do mého pokoje.
Otevřel jsem ony dveře.
Levi...
Erwin...
,,E-Erwine... Ahh..." zavzdychal Levi a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezalo.
Otočil jsem se na patě a vyběhl z pokoje ven, ale...
,,Co to kurva?!"
Jako kdybych vběhl zpět do toho pokoje. Nikde nebyl východ.
Na mojí pravé straně Erwin zasouvajíc do mého Leviho.
Na mojí levé straně Levi nechávajíc zasouvat do sebe Erwina.
Dělalo se mi špatně. Nemohl jsem se odtud dostat. Ani jsem nevěděl, zda je i zde úplněk. A ani to nezjistím... Nemám jak...
,,Dost. Dost! DOST!" zakřičel jsem z plných plic.
Náhle vzdychání dvou mužů ustalo a já byl v pokoji sám.
Udělalo se mi černo před očima a pak už byla tma.
,,Erene..." ozval se tlumený hlas. Byl hrozně daleko.
,,Erene..." stále se opakoval a přibližoval.
Povšiml jsem si nepatrného světla.
Oči jsem otevřel.

,,No díky Bohu, že jsi se vzbudil... Už jsem tě chtěl zliskat..." řekl.
Levi... Můj Levi... Tohle už není sen...
,,C-Co?" zaskuhral jsem a pomalinku se posadil.
,,Erene, podívej... Vyšlo to!"