Never stop Dreaming (Ereri/Riren)

20.

Jsou to dvě hodiny, co Erwin odešel. Nechal mě ležet na hnusné posteli a Leviho z místnosti, kam ho zavřel, vůbec nepustil.
Byl jsem zticha. Nedokázal jsem říct ani hlásku.
Hlas jsem měl vyřvaný, slzy mi už došly. Levi se také neozval. Bylo tu kompletní ticho.
Takové výčitky...
Proč jsem se nebránil?! Proč jsem nás nezachránil?! Proč jsem tehdy minul...

Čas běžel neskutečně pomalu. Věděl jsem, že bych měl jít pustit Leviho. Že bych se měl obléct, schovat se a do tohohle pokoje se už nevrátit.
Celé tělo jsem měl jako v ohni.
Celá má zadní část byla poničena.
Záda rudá od rákosky, prdel natržená od Erwina, na nohách modřiny a na krku kousance.
Přišel jsem si tak...opotřebovaný.

Zvedl jsem se na slabých pažích a klek si. Přetočit se na záda by byla asi ta největší chyba.
Vyčerpaně jsem vydechl a ještě slabší nohy svěsil z postele.
Pokoušel jsem se postavit a divil jsem se, že jsem se hned nesesunul k zemi...
Došel jsem ke dveřím, za kterými by měl být Heichou. Pootočil jsem klíčem v zámku a dveře cvakly. Stále se ale nikdo neozýval.
,,Le-vi?" zašeptal jsem. Byla to obyčejná koupelna na jejíž chladné zemi ležel svázaný Levi. Vypadal, že spí, a já mu to nezazlíval. Taky bych nejraději upadl do spánku, kdybych něco takového musel poslouchat.

Svázané ruce jsem mu rozvázal a on se okamžitě schoulil do klubíčka.
Za normálních okolností, bych se tu začal nad tou roztomilostí roztékat a hihňat.
Jenže teď mi bylo do pláče...
Opatrně jsem se převléknul, přehodil přes Leviho deku a opatrně ho vzal do náruče.
Vyšel jsem z toho nechutného pokoje a namířil si to rovnou do pokoje Heichou.
Cestu jsem si tak nějak pamatoval, takže jsem bez povšimnutí dorazili na místo.

Leviho jsem položil na postel, otočil ho na břicho a co nejopatrněji přikryl.
,,Hned se vrátím..." zašeptal jsem mu do tváře, dal pusu do vlasů a odešel z pokoje.
Zamířil jsem za osobou, u které jsem mohl doufat v pomoc.
Tenhle člověk by alespoň Levimu mohl ošetřit rány.
Hanji Zoe...
Procházel jsem celý hrad a párkrát byl nucen schovat se, kvůli jistému blond obočí, jež si tu kráčelo po chodbách jako největší boss.
Nakonec jsem ale hledanou osobu našel díky hluku, který ta ženská dokáže nadělat.

Z pokoje, kolem kterého jsem procházel, se ozývaly tlumené rány, nadšené vřískání a zkrátka...znělo to, jakoby tam byl šílený vědec, a tak jsem usoudil, že jsem na správném místě.
Zaklepal jsem a čekal na odezvu. Když se mi dostalo pozvání, vešel jsem.
,,Ty jsi... Eren, že?" tlemila se.
Bordel okolo mi tak nějak nevadil. Papíry všude okolo, skumavky, propisky, a podobný hovadiny...
,,Mohl bych si s vámi promluvit?" zeptal jsem se nejistě.
,,Umm... Jistě... O co jde?" zvážněla a já si oddechl.

,,Cože to dělá?!" vykřikla přímo nasraně, když jsem jí objasnil situaci.
,,P-prosím nekřičte tak..." pokusil jsem se ji uklidnit, jelikož jsem měl strach, že by kolem mohlo být to obočí.
,,Mohla by jste se jít na Leviho podívat?" zaškemral jsem očima. Ona přikývla, vzala nějaké masti a my se vydali za Levim.
Nasraně kráčela předemnou. A já se jí nedivím... S Erwinem se zná podstatně delší dobu než Levi a dozvědět se, že váš kamarád ubližuje vašemu druhému kamarádovi, to musí bolet...

Erwina jsme díky bohu nezahlédli, a tak jsme se ,v klidu' dostali do Leviho pokoje.
Na Hanji bylo vidět to zděšení, nasranost a smutek, hned co spatřila Leviho rány.
Mast roztírala po zádech spícího Leviho a nad něčím nejspíš přemýšlela, jelikož se sem tam zasekla.
Já seděl na kraji postele a pozoroval rány na zádech mého Leviho.
,,A ty jsi v pořádku?" ozval se Hanjiin hlas a já jen nejistě přikývl.
,,Tobě to taky udělal, co?" optala se sebejistě a já na ni trochu překvapeně kouknul. Já jí totiž neřekl o tom, co se stalo před pár hodinama...

,,Ukaž..." pobídla mě a já okamžitě pochopil.
,,Jsem v pořádku. Levi to potřebuje-"
,,Levimu se rány už bezpečně hojí," řekla s klidem. Nikdy bych nevěřil, že i s Hanji Zoe, se dá povídat tak klidnou konverzací.
Povzdechl jsem si, nejistě a opatrně jsem si vyhrnul triko.
Hanji si okamžitě přesedla ke mně.
Trochu jsem sebou cukl, když jsem ucítil chladný gel na zádech. Hanji začala gel roztírat i po mých bedrech a já pocítil menší úlevu.
,,Máš to horší než Levi... To ti teda povím... A s Erwinem si to vyřídím," řekla rozhodně a já okamžitě řekl:,,Ne! Prosím... Nic mu neříkejte," zaprosil jsem. S Erwinem si to chci totiž vyřídit sám.
,,No když myslíš..." vydechla.
Má záda už tolik nebolela... Rozhodně ne tak, jako předtím.
,,Počkej až ta mast zaschne. Do té doby si to triko neoblékej a Levimu nepřikrývej záda," oznámila a z postele se zvedla.

Řádně jsem ji poděkoval a slíbil, že se jí jednou odvděčím. Ona odešla a já mohl už jen doufat, že se nic nepokazí.
Leviho jsem mírně posunul a lehl si vedle něj, též na břicho.
Zavřel jsem oči a i když jsem já sám pochyboval, nakonec jsem usnul.
Probudilo mě až příjemné vískání ve vlasech, na které jsem zareagoval spokojeným zamrčením.
,,Jsi vzhůru?" ozval se slaboulinký hlásek.
,,Hmmm...." zareagoval jsem. Mluval mi teď přišla zbytečná. Byla tma a já byl děsně unavený.
,,Moc mě to mrzí... Tohle se stát nemělo..."
,,Levi... Nemůžeš za to..." zašeptal jsem do tmy.
Otočil jsem se na bok, čelem k Levimu. Ten se ke mně okamžitě přitulil a já ho s radostí objal.
Ruce jsem kolem něj obmotal opatrně. Tak, abych mu nějak neublížil.

V hlavě se mi rýsoval plán. Plán, jak se jednou pro vždy zbavím velitele průzkumné legie. Je tolik věcí, které bych mu chtěl udělal... Tolik...
Až se za takové nápady divím, že nejsem psychopat...
Ale Erwin Smith si takovou věc zaslouží...
Lidí jako on je na světě nespočet. Nespočet v psychiatrické léčebně... A jelikož tady takové léčebny nemají... Půjdu na to po svým...