Never stop Dreaming (Ereri/Riren)

28.

,,Hele holka. Nevím, co tady chceš a ani mě to nezajímá. S dětma se bavit nepotřebuji. Takže běž, nebo tě Eren bude hledat," poručil jí Levi. Jak jsem znal Annu, na ni tohle platit nebude.
,,Nikam nepůjdu. Chci totiž něco vědět. Proč jste na Erena včera tak křičel? Jste na něj zlý. Přitom Eren nic špatného neudělal," domlouvala mu dívenka a já bedlivě poslouchal.
,,Jak zlý? Děvče do toho co je mezi mnou a Erenem ti nic není..."
,,Ale je. Nemám ráda když se dva hádají. Máma s tátou se taky pohádali a táta nakonec utekl," když tohle řekla, srdce se mi zastavilo. Jo... Můj otec taky zdrhnul. A dokonce do jiného světa...

,,Hele když tě tolik zajímá, proč jsem na Erena křičel, tak ti to řeknu. A vůbec mě nezajímá, že jsi děcko," snad jí sakra nechce říct, že...
,,Oba dva jsme byli využíváni jedním zatraceným prasákem. Proto jsem křičel. Protože mám všeho dost! Jsem unavenej. Dřív jsem pořád jen poslouchal nadávky a debilní poznámky puberťáků! Pak jsem měl půlroční volno od těch keců! Ale co se stalo?! Všechno se posralo! Když už jsme se zbavili Erwina, měli jsme mít už konečně klid! Ale ono nic! Na hlavu mi spadly další životy, které ani nevím proč musím chránit! Myslíte, že nelituju toho, jak na Erena kašlu!? Myslíte, že mi nechybí?!"

Stál jsem jako zamrznutý na místě. Byl jsem překvapen sám sebou, jelikož jsem měl na tváři šťastný úsměv, i přes slzy, co mi tekly po tváři.
,,A teď se tady k tomu všemu vyspovídám malé holce..." hlesnul hlasem.
,,Máte Erena rád?" zeptala se na otázku, na kterou se ptala včera i mě. Čekal jsem na Leviho odpověď.
,,Eren si totiž nebyl jistý..." dodala. Ups... To říkat neměla. Tak to schytám.
,,Samozřejmě, že ho mám rád," odsekl.
,,Ale chápu, že si nebyl jistý," znovu hlesl hlasem.

,,Děkuju! To mi stačí!" vykřikla spokojeně a rozrazila dveře. Já sebou ale nijak netrhnul. Jen jsem se stále usmívajíc narovnal a podíval se na něj. Byl opřený o opěradlo své postele.
,,Erene! Tak prej tě má rád taky," řekla, ale já jí moc nevnímal.
Místo toho jsem jí obešel a přešel směrem k němu.
Neváhal jsem ani vteřinu a hned jsem se mu natiskl na rty.
Tak dlouho jsem ty rty nechutnal. Už jsem na jejich chuť skoro zapomněl, ale teď byly daleko sladší, než kdysi.
Bylo mi jedno, že na nás kouká Anna. Bylo mi jasné, jak se tváří. Culí se a červená. Jsem ji neskutečně vděčný... Nebýt Anny, tyhle rty bych už nejspíš nikdy nepolíbil.

,,Promiň," zašeptal do polibku a objal mě. Pevně jsem ho k sobě přivinul.
,,Já chci taky!" dupla si Anna a já se zasmál.
Přizval jsem jí taky a ignoroval Leviho žárlivé zavrčení.
,,Děkuju," poděkoval jsem jí. Anna se vměstnala mezi nás a trochu nás tím od sebe odtrhla. Levi zase jen zavrčel a natiskl se na mě tak, že Annu málem rozdrtil.
Začal jsem se smát, jelikož Anna prosila o trochu svobody.
,,Žárlivý dědku," zamrmlala a podepsala si ortel smrti.

,,Utíkej," varoval jsem ji se smíchem. Levi se už napínal a chystal se vystartovat.
,,Ha... Tenhle děda mě- sakra. Pomoc!" začala křičet a utíkat, když se Levi ode mě odtáhl a vražedně se na ni podíval. Vyrazil krokem za ní a já ho nijak nezastavoval. Řeknu to takhle...
I když se to nezdá, Levi si na ni zvykne. Už teď jde poznat, že si jí oblíbil. Ne hodně, ale trochu ano. Jinak bu se jejími slovy nijak nezaobíral.
Neublížil by jí... Fyzicky ani psychicky.

Vydal jsem se do pokoje. Sem tam se ozvalo Annino ,,pomoc!" smíchané s přidušeným smíchem.
Bylo něco okolo 12:00. To znamená oběd. Vydal jsem se do jídelny. Nabral si jídlo a posadil se ke stolu.
,,Erene zachraň mě. Ten děda je rychlý," přiběhla ke mně a posadila se vedle mě. Vydýchávala pobíhání po hradě. Po chvíli se objevil i Levi. Rozhlídl se po jídelně a když ji spatřil, přimhouřil oči jako varování.
Pak nabral jídlo nejen sobě, ale i Anně. To mě celkem překvapilo, ale líbilo se mi to.

,,Takže... Úplněk je zítra. Chceš teda odejít nebo ne?" zeptal se. Samozřejmě, že chci. Tady... Tady se stalo hodně věcí, na které chci zapomenout.
,,Kam!?" vykřikla Anna a na nás oba se vystrašně podívala.
,,Na chcůzku s kupujícím. Prodáváme tě na orgány," odsekl a kdybych nevěděl, že si dělá srandu, i já bych mu to sežral.
Pod stolem jsem mu kopl do nohy a zakroutil hlavou.
Povzdechl si a dodal:,,Odcházíme odtud."

Anna smutně skopila zrak. Bylo mi jí líto. Už ji nejspíš nikdy neuvidím. Nebudu vědět, co s ní je.
,,Ty jdeš taky, tak se netvařte, jakoby vám uletěly včely" dodal a já se na něj podíval. Usmál jsem se od ucha k uchu a naznačil lehké:,,Děkuju."
Zbytek oběda jsme poslochali, jak Anna polemizuje o tom, kam chceme jít.
Všechno jsme jí vysvětlili.
Byla dítě, takže zařídit, aby uvěřila, bylo jednoduché. Dospělý člověk by asi rěžko uvěřil na telefony, auta, televize a podobné věci...

Taaak. A další kapitola bude až za deset dní😂 přiznám se. Nikam se mi nechce...😎