Never stop Dreaming (Ereri/Riren)

40.

Krev...
Starý mlýn...
Zničené hračky...
Děsivý úsměv titána...
Titáni. Velká to hrozba pro lidstvo. Díky hradbám jsme ale v bezpečí. Maria, Rose, Sina...
Ale... Co když se přece jen něco pokazí... Co když...
Ne! Nechci to vidět!
Prudce jsem otevřel oči a nadechl se čerstvého vzduchu. Zelená tráva mě šimrala po celém těle, stejně jako pohled mé nevlastní sestry Mikasi, jež se nademnou skláněla, jako nad něčím obdivuhodným.
Vydýchával jsem paralyzující šok ze zlého snu a zaostřoval pohled na Mikasin ustaraný výraz.

,,Měli bychom se vrátit," řekla a narovnala se.

,,P-proč jsi tady?" přišel jsem sem sám. Mikasa zůstávala doma pomáhat matce

,,Tvrdě si spal a nejspíš se ti zdál hnusný sen," dodala, ale to není důvod, proč je tady. Mikasa mi nikdy na otázky neodpovídala přímo. Vždy zabruslila k jinému tématu.
Pomalým krokem se vydala pryč a já si ani za Boha nemohl vzpomenout, o čem se mi zdálo.

,,Erene, proč pláčeš?" zeptala se starostlivě. Zmateně jsem si přiložil dlaň na tvář a opravdu. Tekly mi menší slzičky, ale já nevěděl proč.

...

Procházeli jsme městem plným lidí, poslouchali hloupé kecy otce Nicka.

,,Poslouchejte! Ty hradby byly vytvořeny s Boží moudrostí! Ty hradby jsou Boží prací! Žádná lidská duše je nesmí znesvětit!" bla bla bla. Vsadil bych se, že kdyby musel, sám by ty hradby zničil.

,,Nikomu neříkej, že jsem plakal," upozornil jsem stydlivě Mikasu. Odsekla chladným:,,Neřeknu," a dál pokračovala v cestě.

,,Ale jestli nevíš, proč si plakal, neměl by sis o tom promluvit s otcem?" prohodila a já se na ni podíval jako na blázna.

,,Děláš si srandu? Mojemu otci o tomhle nemůžu nic říct-"

,,Proč si plakal, Erene?" ten hlas. Ten arogantně opilý hlas. Hannes...
Člen té debilní posádky, jež má za úkol hlídat tyto zdi, ale věčně místo toho chlastá.
Hannes Arch je starý známý mé rodiny a našim byl i na svatbě.

...

Blížili jsme se konečně domů. Byl jsem naštvaný. Zase se mi vysmívali. Vždy jsem se chtěl přidat k průzkumné legii a kvůli tomu jsem se stal terčem posměchu. Utahovaly si ze mě jak děti, tak dospělí.
Prej desetiletej kluk ještě neví, co chce, ale... Já to vím!
No... Matka a i Mikasa mi to vždy vyvracely.
Z myšlenek mě náhle vytrhly zvony. Zvony oznamující návrat.

,,Průzkumná legie se vrátila! Pojď Mikaso, hrdinové se vrátili!" popadl jsem ji za ruku a táhl za sebou k příjezdové cestě.

Slyšel jsem to. Slyšel jsem dusot koní. Kopyta klapající o zem. Kola drnčící o kameny.
Avšak, nic jsem neviděl přes vysoké lidi. Musel jsem se postavit na bednu, abych mohl spatřit tyhle hrdiny.

Viděl jsem je. Viděl jsem je!
Usmál jsem se od ucha k uchu. Úsměv jsem věnoval každému vojáku.
Jeden se na mě překvapeně podíval, ale svůj pohled opět přesměroval pryč.

Erwin Smith...
Velitel průzkumné legie...
A podle zvěstí, moudrý chlap...

I já svůj pohled odvrátil jinam, bohužel, úsměv mi z tváře opadl.
Kulhající vojáci...
Zelené pláště už nezdobila pouze dvě skřížená křídla...křídla svobody...ale rudé skvrny...
Hnědé bundy nasáklé téže tou karmínovou barvou...
Vozy plné padlých...
Vozy plné zraněných...
Smutek, zděšení, smrt...

,,Proč je jich tak málo?"

,,Moc jich bylo sežráno."

,,Tohle se stane, když opustíte hradby."

Stará žena vběhla před samotného velitele a volala jméno muže, jehož hledala.

,,Mosesi? Mosesi?! Kde je můj syn?!" neslo se tichem.
Ano... I tady je ticho...
Žena padla na kolena a v rukou objímala svého syna... Tedy... Jeho zbytek... Ruku...

Znovu jsem si prohlížel vojáky a můj pohled sjel na muže, jež jel úplně jako poslední.
Havraní vlasy mu padaly do tváře, ale i přesto byly vidět slzy. Plášť nasáklý krví a tváře umouněné touhle tekutinou také.
Byl malého vzrůstu, ale i tak šlo poznat, že ani s ním se život nemazlí.

Jakobych věděl, co se stalo...
Jakobych věděl, že na té výpravě o něco přišel. O něco hodně, hodně důležitého...

Ledový pohled zabodával snad do svého koné, možná do země.
Měl jsem pocit, že jsem ho už viděl.
Že ho znám...
Ale to je hloupost.
Pokaždé, když se průzkumná legie vrací, stojím hned ve předu a blahopřeji vojákům.
Ale jeho jsem tady ještě neviděl...
Je nový... Jeho první výprava...
A nejspíš nedopadla podle jeho představ...

,,Erene, pojď," probudila mě Mikasa z myšlenek.
Něco mi říkalo, že je něco špatně.
Jakoby se něco dělo...

Ten den se mi změnil celý život.

Konec! Finále! Snad jste ten konec pochopili (myslím, že ano), můžu klidně dopsat vysvětlení XD

Chtěla bych moooc poděkovat za všechny komentáře, hvězdičky a já nevím za co všechno. Tahle ff se podle mě dostala dost vysoko :3

Neuvěřitelně mě psaní bavilo a taky čtení těch vašich komentářů, ve kterých se většinou vyskytovaly ,,výhrůžky" ať už na mě nebo Erwina...
Nesmím opomenout Terezu a paní učitelku XD

Chtěla bych také oznámit, že mám plnou hlavu nápadů na další ff, ale... Nevím, který využít první XD
No... Každopádně... Beru si dvoudenní volno, pokud dovolíte XD