bez smyslu

8. kapitola: den dětí

Dneska jsme měli projektový den. Nenávidím projektový dny. Měli jsme plnit nějaký úkoly ale já a většina třídy jsme se na to vykašlali. Místo toho jsme si rozvazovali tkaničky. A potom mě Doušek polil vodou. „ debile!!!” zařvala jsem tak, že mě slyšeli snad všichni okolo. Chtěla jsem se mu pomstít. A tak vypukla vodní bitva. Nakonec byli mokří úplně všichni, hlavně Susan. Jinak se nic nedělo. Byla nuda nuda a nuda.

Cestou ze školy jsem přemýšlela o školním výletě, na který jedeme v pondělí. Nechci tam! Vlastně na jediný školní výlet, na který se těším je ten v devítce. Pojedeme na chatu asi na tři dny. No a já se těším až se tam učitelé zase ožerou. Možná že ani ne z vlastní vůle, možná že někdo nalije do várnice s čajem něco hodně tvrdýho. Jo přesně tak to chci. Aby tam byla sranda. Nechci jet jako jedeme v pondělí k nějaké studni, chci na tu chatu. Vím že i s mou často úchylnou třídou může být sranda (viz. Lyžák)
Když jsem přišla domů volala mi Mája jestli půjdu ven.Šla jsem.
Cestou k hřišti jsem uviděla vrtulník, po chvíli nademnou proletěl a zastavil asi dvacet metrů ode mě. Bylo to divný. Ale neměla jsem čas zkoumat co to do háje bylo. Když jsem u hřiště potkala Máju, jela na Howerboardu.
Šly jsme na zmrzlinu a pak se k nám připojil tlusťoch s Pilinou. Ale moc dlouho jsme si s nimi nepovídaly a já s  Májou jsme se šly projet.( Já jsem šla a ona jela) a po chvíli se Máje vybil howerboard. Šly jsme k ní domů, já jsem nesla její a moje věci a ona howerboard. Bylo strašný vedro. Obě dvě jsme byly totálně unavený nebo minimálně já protože mě je vedro i v mínus dvaceti a když je 34° C...
Když jsme došly k ní, dala jsem jí její věci a šla jsem domů. Doma jsem si sedla ke své oblíbené knížce. Musím ji rychle dočíst protože ji mám v pondělí půjčit Kate. Je to o tom, že do třídy příjde nový žák - Lee. Je zvláštní krásný a svým šarmem okouzlí nejednu holku. Jenom Felicity se o něj moc nezajímá. Ale on za ní furt chodí. Nyní se Felicity dozvěděla že umí číst myšlenky. Samozřejmě se přitom strapní jak je to jen možné. Je to snad nejvtipnější knížka, kterou jsem kdy četla. Po chvíli jsem šla nakrmit Dixinku. Automaticky jsem vzala její misku. Ale po chvíli jsem si všimla, že jsou v ní mravenci. Nenávidím mravence. Jsem z nich paranoidní. Někdo se bojí pavouků nebo hadů ale já mám strach z mravenců. Všechny jsem je pozabíjela. Nakonec jsem ji konečně nakrmila a vrátila se ke své oblíbené činnosti - čtení. Když jsem knížku dočetla bylo celkem pozdě.
Podívala jsem se na pár videí na YouTube jako třeba to že má lady zika jiný vlasy a podobné hovadiny a šla jsem spát.