,,Jsi připravený?" zeptala jsem se ho.
,,Já? Vždycky," usmál se. Protočila jsem očima a s úsměvem vyšla ven. Kai zamknul a ruku v ruce jsme šli navštívit rodiče. Byla jsem nervózní, přeci jsem je jen dlouho neviděla.
,,Ty jsi nervózní?" usmál se na mě a já věděla, že to nenechá jen tak.
,,Trochu."
,,Nemusíš být nervózní, tvoji rodiče tě mají rádi a navíc budou rádi, že jsi po dlouhé době přišla," pohladil mě po mých bílých vlasech. Usmála jsem se. Kai vždycky věděl jak mě podpořit nebo rozesmát. Měla jsem ho ráda. Obejmula jsem ho. ,,Co to vyvádíš?" zasmál se.
,,Děkuju, že tu pro mě jsi," hlesla jsem potichu, trochu jsem se styděla. Obejmul mě taky. Cítila jsem jak mi vtiskl polibek do vlasů. Musela jsem se usmát, on je prostě úžasný.
,,Tak a jdeme, nebo si to rozmyslíme a půjdeme zase domů," pustil mě a já nespokojeně zamručela na to se jen zasmál.
,,Jak myslíš, že to vezmou?" zeptala jsem se najednou, mluvím o tom, že se chci přestěhovat s Kaiem na nějakou samotu u lesa, kde bychom společně zemřeli. Probírali jsme to i se Shizuku a ta to vzala v pohodě, byla jsem za to ráda, ale byla jsem taky smutná, Shizuku je pořád sama a nechci, aby byla kvůli tomu smutná. Věřím, že si někoho najde. Zazvonili jsme na rodiče a hned nás uvítala máma. Sedli jsme si společně do obýváku.
,,Tak co jste nám chtěli oznámit?" zeptal se táta s úsměvem, chytla jsem Kaie za ruku, který se na mě povzbudivě usmál.
,,Víte, já a Kai se chceme stěhovat, někam, kde budeme sami a kde společně zemřeme," řekla jsem.
,,Je to kvůli Haruovi?" zeptala se máma. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Ne, my nejsme tak úplně normální, ale to už asi víte a my už jsme nadělali škod víc, než bylo třeba a tak se chceme přestěhovat, někam, kde budeme mít klid," řekl Kai. Sama bych to nedokázala říct, ještě, že šel se mnou.
,,To víme, ale kde na to vezmete peníze?" zeptal se zase otec. Povzdechla jsem si.
,,Zdědila jsem účet po rodičích a tam je víc peněz, než je potřeba, Kai a Shizuku to mají stejně a tak jsme se takhle rozhodli?" řekla jsem. Podívali se na sebe a pak na nás.
,,Dobře, když chcete, tak my vám bránit nemůžeme, chceme aby si byla šťastná Zakuro," řekl táta. S Kaiem jsme se na sebe šťastně usmáli. Tak jsem byla nervózní zbytečně. Šlo to jako po másle.
