Píseň ledu

6. Kapitola - První slova

Následující dny probíhaly v podobném cyklu. Vždy těsně po svítání nás Tanza vzbudila, nasnídali jsme se, sbalili si naše věci, nasedli na Hvitra a letěli. Udělali jsme přestávku na oběd a opět letěli. Navečer Hvitr vyhledal vhodné místo pro tábor, povečeřeli jsme a šli spát. I přes neustálé opakování se však nedala cesta nazvat nudnou. Jelikož jsem si pomalu začal zvykat na létání, byl jsem schopen skutečně ocenit tu nádhernou podívanou, která se nám ve vzduchu naskýtala. Nejraději jsem měl rána. I když jsem nebyl nijak nadšený z brzkého vstávání, pohled na zasněženou krajinu Tirpie zalitou nejrůznějšími odstíny oranžových, rudých a zlatých paprsků slunce byl jednoduše dechberoucí. Sníh ale pomalu začínal mizet. Čím dál tím častěji se objevovali rozlehlé tmavé skvrny travin a stromů. Byl to takový rozdíl od neustále sněhově čisté a neposkvrněné tváře severní Tirpie, který byl jen občas narušen svíjejícím se vodním hadem, kterým byla řeka Xeriga, nebo osamoceným stromem, kterému se zázračně podařilo zakořenit v permanentně zmrzlé půdě. Blížili jsme se k moři. Bude to jen pár dní, než dorazíme k Severo-jižnímu zálivu.

Donia byla neskutečně natěšená na Ostrov Dračích jezdců. Celé hodiny v Hvitrově sedle si se mnou horlivě povídala, při čemž si ještě zvládala hrát se Lormenrem. Pokud její neustálé mluvení nějak vadilo Tanze nebo Hvitrovi, nedali nám to najevo. Zato Kif nás několikrát požádal o trochu klidu. Bylo vidět, že mu s každým dotazem docházela trpělivost. Donia si však vzala za cíl, že na místo ztišení jej zapojí do konverzace. Věděl jsem, že já ji zastavit nemůžu, takže jsem zkrátka věnoval pozornost Astře a jen okrajem naslouchal jejich konverzaci. Kupodivu Kif odpovídal Donie klidně, přestože jeho obličej k jeho tónu ani zdaleka neseděl. Viděl jsem, jak zatíná čelist a jeho ostře definované obočí se křivilo a dodávalo jeho výrazu přímo bouřnou auru. Ale odpovídal klidně. Stručně a trochu úsečně, ale klidně. Čím víc na něj Donia mluvila, tím více se uvolňoval a nakonec upustil od svého zamračeného obličeje, i když mírná nevraživost se stále objevovala v jeho tmavě hnědých očích. Buď přijal svůj osud a pochopil, že vzdorovat smysl nemělo, nebo si přece jen možnost s někým si promluvit nakonec ocenil. Nedokázal jsem to posoudit, Kifa jsem téměř vůbec neznal. Většinu cesty svou pozornost soustředil na jeho tyrkysového draka. Mladého samce se rozhodl pojmenovat Dottrh. Dráče bylo velmi dobrým lovcem a bojovníkem. Viděl jsem jej ulovit divokého zajíce stejné velikosti jako on.

Tanza byla vcelku milá starší žena. Pohybovala se s jistotou a věděla přesně, co v jaké situaci dělat. Nicméně s námi příliš nemluvila. Netušil jsem, zda je to pouze její povahou či něčím jiným. Věděl však, že mi nepříslušelo se jí na to zeptat. Byla to její věc. Navíc by se mi žádné odpovědi stejně nedostalo. Tanza hovořila pouze tehdy, když to bylo nutné. Většinou při zadávání pokynů a úkolů. Na naše otázky odpovídala, ale pokud jsme narazili na téma, které probírat nechtěla, mlčela jako hrob a většinu dne na člověka, který dotaz položil, vrhala pronikavé pohledy. Nebylo to však časté. Většinu času byla velmi formální, ale měla poměrně přívětivý tón.

Hvitr s námi mluvil docela často. Nikdy ne při letech, kdy se soustředil plně na to, aby nás všechny udržel ve vzduchu. Muselo to být náročné. Večer byl však poměrně hovorný. Stále jsem nedokázal pořádně pochopit, jak inteligentní draci byli. Hvitr mluvil naprosto plynně a moudře. Bohužel měl ale velmi specifický smysl pro humor. Jeho oblíbená kratochvíle zahrnovala to, že se k nám připlížil (nechápu, jak si nejsem schopen všimnout obřího draka) a vyděsí nás svým nečekaným vpadnutí do konverzace. Tím, jak je jeho hlas hlasitý, plný a pronikavý, snadno přehlušil naše slova. Nikdy jsem se neponaučil a vždy leknutím nadskočil. Bylo to trochu ponižující.

Většinu svého času jsem věnoval Astře. Ovšem, bylo to tak již od chvíle, kdy prolomila skořápku svého vejce. Ale i potom krmením a staráním se o to, aby se neztratila, či nezranila. Nyní jsme však my, všichni tři noví rekruti, byli pověřeni zdánlivě nesplnitelným úkolem. Naučit naše draky mluvit. Tanza nám prozradila, že k našemu štěstí se draci učí rychleji než lidé. Stejně jako jejich těla rostou rapidním tempem, jejich mysl musí držet krok. Ovšem, věděl jsem, že se dráčata nějak naučit mluvit musí, jen jsem úplně nedomyslel, že to budu já, od koho se Astra má naučit slovům, větám. Netušil jsem, jak naučit mluvit lidské dítě, natož draka! Mladší sourozence jsem neměl a tím pádem ani žádné zkušenosti. Celá tato odpovědnost za živého tvora mi byla dočista cizí. Moje rodina kdysi vlastnila pouze psa, který byl však cvičen otcem. Já byl tehdy příliš mladý a tyto vzpomínky pro mě bylo těžké si vybavit. A pes, moje doposud nejvěrnější zvíře, zemřelo rok před tím, než můj otec podlehl zápalu plic. To mi bylo třináct.

Jelikož jsem byl začátečník a Donii jako jedináčka jsem se optat nemohl, zkusil jsem použít metodu, která mi přišla nejjednodušší . To, že jsem na ni mluvil, nebylo nic nového. Už ode dne, kdy se moje malá ledová dračice vylíhla, jsem mohl vidět, že je neuvěřitelně inteligentní. Pochyboval jsem, že dokáže ihned rozumět mým slovům, avšak byl mezi námi určitý druh komunikace. Reagovala na tón mého hlasu a řeč těla, mou gestikulaci. Rozhodl jsem se je tedy zahrnout ve svých pokusech naučit ji mluvit.

Samotné školení nebylo ani tak složité, alespoň na první pohled. Snažil jsem se mluvit pomalu a zdůrazňoval jednotlivé slabiky a správnou výslovnost. Používal jsem co nejkratší a nejpochopitelnější fráze, spojoval jsem je s ukázkami činností a objektů. Neměl jsem nejmenší ponětí, zda to dělám dobře, ale Donia i Kif zvolili hodně podobné metody a Jezdkyně ani dospělý drak se mě zatím nepokusili zastavit. Byl jsem si docela jistý, že by zasáhli v případě ohrožení duševního zdraví dráčete. Skutečný problém tkvěl v získání a hlavně udržení si Astřiny pozornosti. Jako malé dráče byla nesmírně zvědavá a chtěla prozkoumávat. Sedět a poslouchat mě rozhodně taková zábava nebyla. Udělalo by to pro mě věci mnohem jednodušší. Celý den snažení a stále nic!

Ležel na zádech v našem táboře a díval se na hvězdnou oblohu. Poslední rozžhavené uhlíky ohniště dohořívali jemným oranžovým světlem. Astra, dostatečně unavená po večeru hraní si s Lormenrem i Dottrhem, mi ležela stočená na hrudi. Její elegantní krk natažený k temnému nebi, azurové oči zářící zájmem. Byla ještě dostatečně malá na to, aby mi její váha nebyla nepříjemná. S lítostí jsem si ale uvědomoval, že tempem, kterým roste, už to brzy možné nebude. Jediný zvuk se neozval táborem, ostatní členové naší skupiny už spali. Vzhůru jsme byli jen mi dva. Hovořil jsem k Astře tichým hlasem, abych odpočívající nevyrušil. Moje slova se nedržela žádného konkrétního tématu. Zkrátka jsem mluvil o čemkoliv, co mě napadlo. Věděl jsem, že ona mě poslouchá, i když by teď nemusela. Při pohledu na zářící hvězdy se mi zastesklo po domově. Pamatoval jsem si dny, kdy bychom s matkou v noci sedávali na prahu našeho domu a ona by se mě snažila naučit jednotlivá souhvězdí. Nebyl jsem v tom dobrý, zářící body se mi slévaly dohromady, ale nyní jsem dokázal rozpoznat specifické tvary Štítu, Vlka a Lilie. Možná bych při větší snaze dokázal objevit i další, snad. Možná bych se ale ve hvězdách noční oblohy ztratil stejně snadno jako v hloubce astřiných očí a stesku po matce, po otci.

„Vím, že to není až tak dlouhá doba." Řekl jsem Astře. Byla to lež! Tolik dní jsem ještě pryč z Tenque nebyl, ani ne takovou dálku. Les plný vonících borovic a tajemný a bouřlivý oceán, nekonečné, zasněžené pláně – všechno se to zdálo tak vzdálené. A věděl jsem, že se ještě dlouhou dobu nevrátím. Nevěděl jsem, zda to není zvláštní, aby se dospělému člověku takhle stýskalo. Nikdo kromě Astry mě ale neposlouchal, a tak jsem tuto otázku zatím odsunul stranou. „Nemůžu si pomoct. Tenque mi chybí. Nedokážu popsat, jak šťastný jsem, že tě mám, o tom prosím nepochybuj. Ale Tenque byla domov, Tenque je domov. Nemyslím si, že jej Ostrov, ať bude jakkoliv velkolepý, dokáže nahradit." Vrhnul jsem pohled na ostatní obyvatele tábora. Alespoň tu byla Donia, nedivil bych se, kdyby jí Tenque taky chyběla. Potom jsem se podíval na Tanzu. Považovala Ostrov ona za svůj domov? Jak dlouho tam vlastně strávila? Chybí jí někdy město nebo vesnice, z které pochází? Měl jsem takový pocit, že to byla jedna z těch otázek, na které by neodpověděla.

Astra se na mě dívala tím svým typickým, pronikavým pohledem. Potom otevřela tlamu. Vydala podivný zvuk podobný chrčení. Zmateně jsem se na ni podíval. Mladá dračice nakrčila svůj čenich v nespokojenosti. V očích se jí zrcadlilo odhodlání. Aniž bych věděl, na co vlastně čekám, Astra se znovu nadechla, otevřela tlamu a-:

„JJss- Jaaatt...tvuuůjchr...novsss... dom-dommv. Tyyysss mojjj... domv..."

Nevěřil jsem vlastním uším. Ale mýlit jsem se nemohl. Její řeč nebyla ani zdaleka dokonalá. Přeskakovala mezi různými výškami, byla přerušována vrčením a syčením, ale byla srozumitelná! Astra promluvila! Málem jsem se nahlas zasmál, ale včas jsem se zastavil. Zeširoka jsem se na dračici usmál a doufal, že mé nadšení dokáže rozpoznat. Nato Astra odhalila své vlastní ostré zuby v úsměvu. Až potom jsem si plně uvědomil obsah jejích slov, jejich hloubku, ve které byla naděje i smutek zároveň, a pozastavil jsem nad nimi. Znovu jsem se Astře zadíval do očí. Bylo to skutečně ohromné, jak soucitné a chápající to malé dráče bylo.

„Možná..."