Píseň ledu

5. Kapitola - Večer v táboře

Já i Astra jsme se brzy znovu přidali k ostatním kolem ohně. Tanza seděla na své dece, větví prohrabovala žhavé uhlíky a po chvíli přidala i nové dřevo, aby plamen nevyhasl. Hvitr byl stočený na okraji tábora, hlavu měl položenou na svých spárech, ocas obtočený kolem těla a podřimoval s přivřenýma očima, které v přítmí vypadaly úplně černé. Rudé a oranžové tóny tančily po jeho bílých šupinách. Donia zrovna dávala svému drakovi najíst. Fialový dráček spokojeně hltal kousky masa, které mu nabízela. Vypadalo to, že Kif se soustředil na broušení svého loveckého nože. Od pohledu jsem mohl říct, že se jednalo o dobrou zbraň, kvalitní a dobře udržovanou. Tady na Severu se vždy přikládala velká důležitost tomu, aby bylo vybavení ve špičkové kondici. Bylo to pravidlo, které se nám vštěpovalo už od dětství. A často na něm závisel klid, bezpečí, bolest i život. Tyrkysové dráče klidně odpočívalo, obtočené kolem krku svého společníka.

Došel jsem ke svému vaku a vytáhl svou přikrývku. Když jsem se snažil Astře vybrat jméno, strávil jsem dobrou část večera sedící na mrazem ztuhlé zemi. I přesto, že jsme se za den přesunuli do mnohem teplejších podmínek, než na které jsem byl z Tenque zvyklí, stále jsme se nacházeli na území Severu. Až nyní jsem si uvědomil, jak dlouho jsem vlastně snažil Astře nabídnout jméno, se kterým by byla spokojená. Jak může být vůbec v tomto věku tak kritická a vybíravá? Nebyla větší než dvouměsíční stěně! Jako by moje malá dračice snad vycítila, co si myslím, upřela na mě svůj hluboký uhrančivý pohled. Pro milost severních vichrů, odhodlal bych se i říct, že se tvářila uraženě. Záměrně jsem ji ignoroval, což si vysloužilo bolestivou ofenzivu mému zápěstí. Dobrá, trochu přeháním. Přes rukáv mého oblečení jsem stisk jejích ostrých zoubků téměř necítil. Měl jsem však podezření, že za jejím kousnutím nebyl přímý záměr ublížit.

Deku jsem rozložil blízko ohně, abych se zahřál. Nefoukal vítr, ale noc byla stále poměrně chladná. Posadil jsem se, a jakoby se mi příroda snažila vysmát, zavál vítr a veškerý kouř s plápolajícího ohně mi poslal přímo do obličeje. Rozkašlal jsem se, oči mě pálily - musel jsem je zavřít a do nosu mu vnikl nepříjemný štiplavý, popelavý zápach. Zběžně jsem se odsunul z cesty šedivého dýmu. Astra vypadala, jako by na ni nic z toho nemělo žádný efekt. Seděla mi na předloktí, svými bílými drápky svírala kůži mého oděvu, její ocas byl obtočen kolem mé paže. Krk držela hrdě natažený a těma tyrkysovýma očima všechny kolem pozorovala.

Donia se ke mně otočila, jakmile jsem byl pohodlně usazen. Na tváři měla spokojený výraz, takový, který vždy dělala, když se jí podařilo dosáhnout nějakého zamýšleného cíle. Levý koutek jejích úst se zvednul, tváře se nadmuly pýchou a oči se jí třpytily.

„Mám to." Vyhrkla z ničeho nic. Překvapeně jsem se na ni podíval. Neměl jsem ponětí, o čem mluví.

„Co máš?"

„No jméno přeci! Pro něj!" Ukázala na draka, který se aktuálně bavil tím, že se snažil rozpárat šev její nohavice. Donia nijak nedala najevo jakoukoliv nespokojenost s jeho chováním. Chvíli jsem přemýšlel, jestli si je vůbec vědoma činnosti neposedného dráčete. Pak jsem se ale soustředil na její slova.

„Vážně? Jaké? Mně to stálo velké množství pokusů, než jsem přišel na nějaké, které by ocenila." Nespokojeně jsem si povzdechl a zahleděl se na Astru. Ta můj pohled opětovala. Ani nemrkla. V těch očích byla výzva. Zamračil jsem se. Její pohled se zintenzivnil. Aniž bych skutečně chtěl, uhnul jsem pohledem a hned potom jsem si v hlavě zanadával. Vážně jsem právě prohrál střet pohledů s den starým dráčetem? Z myšlenek mě vytrhla Donia, která potlačovala smích. Cítil jsem, jak se mi do tváří nahrnula krev. V tu chvíli jsem musel vypadat skutečně směšně. A co hůř, Astra měla nasazen výraz absolutního sebeuspokojení. Musel jsem sám sobě připomenout, že je jen den stará. Jak mohla tak rychle emocionálně dospět? Přišlo mi to neskutečné. Rozhodl jsem se ale prozatím věnovat svou pozornost Donie.

„Tak tedy, jak si ho pojmenovala?" Odkašlal jsem si. Donia se k mé velké úlevě rozhodla celou tu scénu s Astrou ignorovat. To, nebo mě tím bude trápit později. Obě možnosti byly dost dobře možné.

„Lormenr." Řekla hrdě. Fialový dráček – Lormenr – vypjal při jejích slovech hruď. Donia s výběrem také vypadala velmi spokojeně. Jméno to bylo krásné. Silné a vyzařovalo jistotou. Svým způsobem bylo ale i melodické. Líbilo se mi. Pro fialového dráčka se dle mého názoru hodilo. Vyjádřil jsem tyto pocity Donie. Ze široka se na mě usmála, očividně více než spokojená. Pokud to bylo možné, Lormenr se nadmul ještě víc. Jistě se mu jeho jméno velice zamlouvalo. Donia se na mě potom podívala a se zvědavostí v hlase se zeptala:

„A jaké jméno si vybrala ona? Říkal jsi, že to trvalo pěknou dobu, než se rozhodla. Takže už jméno dostala. A já hořím nedočkavostí, abych se ho dozvěděla!" Vyhrkla Donia horlivě. Usmál jsem se na ní.

„Jmenuje se Astra." Oznámil jsem důležitě. Musím říct, že můj tón zněl příšerně, ale měl požadovaný efekt. Navíc, to jméno mi opravdu připadalo vznešené. Vždy, když jsem jej vyslovil, připadal jsem si, jakoby sebou neslo mrazivý vítr severního moře. Myslel jsem na polární záře a zamrzlá jezera. Nevím proč, zkrátka ve mně budilo takový pocit. Navíc mi to připomínalo její barvu – její šupiny vypadaly, jako by byla vytesána z ledu. A hlavně její oči. K mé dračici mi doopravdy sedělo.

„To je tak krásné! Stejně jako jeho majitelka." Podotkla zrzavá dívka hravě. Astře se ta poznámka musela líbit, protože opustila svoje místo na mém předloktí a seskočila na zem. Trochu zaškobrtla o vlastní spáry, ale podařilo se jí získat zpět rovnováhu s elegancí. Vyskočila a usadila se na Doniině stehně. Ta se na ni vřele, i když trochu překvapeně usmála a natáhla ruku, aby ji pohladila. Astra spokojeně zapředla, když jí Donia jemně přejížděla dlaní po zádech. Musel jsem přiznat, že jsem byl trochu žárlivý, protože já jsem byl její jezdec a až do této chvíle se mě držela a nechala se hladit jen ode mě. Na druhou stranu jsem byl rád, že si ty dvě rozumí. Donia byla má nejlepší kamarádka a Astra moje dračice. Obě hrály důležitou roly v mém životě, i Astra, která do něho vstoupila teprve nedávno. Konflikt mezi nimi by byl víc než nepříjemný. Pozoroval jsem je a užíval si ten moment.

Ten byl zničen, když se Lormenr vrhl na Astru a svalili se na zem ve změti šupin a křídel. Nezastavili jsme je ale. Dokonce jsme se i bavili. Navíc když Tanza řekla, že mezi draky takový způsob hry nebyl neobvyklý.