Píseň ledu

16. Kapitola - Temná mračna (X)

Neslyšel jsem nic, než hučení chladného nočního větru a rytmické mávání dračích křídel. Astra zatím mlčela a já se začal strachovat. Co když jsem celou situaci pochopil špatně? Bál jsem se, co si o mně po tom incidentu myslí ostatní. A vlastně jsem to nevěděl ani sám o osobě. Pouze ty možnosti, které se nabízely, se zdály... děsivé. Nedokázal jsem, i když jsem se snažil, tiše sedět a doufat. Možný bych jí měl dát víc času, aby si to v hlavě utříbila. Já ale nechtěl dál čekat v nejistotě.

„Astro?" Zeptal jsem se opatrně. Chvíli to vypadalo, že mě neslyšela. Asi bych to prozatím měl nechat být. Mýlil jsem se však. Astra mi rozuměla:

„Ano?" Odpověděla. Polkl jsem. Z jejího hlasu jsem vytušil něco, co jsem nedokázal pořádně zařadit. To, že jsem jí neviděl do obličeje, mi nepomáhalo. Byla to směsice výčitek, hněvu, zklamání a za tím, vším také úleva. Ale jakoby nepařily mně. Nevím, byl to jen pocit, který vám jen jak vítr po tváři proběhne hlavou a je pryč.

„O tom co se tam stalo. Jak jsem... zastavil toho Nautocaula. Já jen..." Zarazil jsem se, nejistý, jak pokračovat. Ale Astra jen trpělivě čekala a naslouchala. „Omlouvám se." Řekl jsem nakonec. Mrzelo mě, co se stalo.

K mému překvapení se Astra na malý okamžik otočila a podívala se na mě. Viděl jsem údiv jasně se zračící v jejím obličeji. Na chvíli se u toho vychýlila z kurzu, ale ihned let vyrovnala.

„Co? Proč? Ty se omlouváš?" Zněla tak překvapeně.

„Celou dobu jsi zamlklá a já se... bojím, že je to moje vina." Přiznal jsem se. Znovu, jako už mnohokrát na naší cestě zpět do pevnosti, jsem si prohlížel své dlaně. Stále jsem nedokázal pochopit, jak se to stalo. Nikdy před tím se mi nic podobného nepřihodilo. Nedokázal jsem si to vysvětlit.

„Za nic tě neviním, neomlouvej se. Prosím. To spíš já jsem zklamala". Řekla Astra. „Nezlobím se na tebe. To, co mi leží na srdci je... kdyby se ti nepodařilo toho Nautocaula zastavit, byl by tě roztrhal na kusy. A já jsem jej nedokázala zastavit. To já tam jen stála, bez pohnutí a..." Nelíbilo se mi, kam proud jejích myšlenek vedl. Věděl jsem, že jej musím zastavit.

„Astro, ne. Ne! Řekla si mi, ať sám sebe neviním. A přece teď děláš úplně tu stejnou věc."

„Ale, co kdyby...„

„Žádné kdyby! Nemá smysl zabývat se tím, co se nestalo. Oba dva jsme naživu, Astro!." Doufal jsem, že jí přesvědčím, ale ona ještě neskončila.

„Měla bych tě chránit. Máme dávat pozor jeden na druhého, ne? A když si představím..." Znovu se odmlčela. Bylo vidět, že neví jak to říct. Já i přesto rozuměl.

„Pak si to nepředstavuj." Poradil jsem a trochu si při tom připadal jako pokrytec.

„Říkáš to, jako by to bylo tak snadné." Povzdechla si. „Bála jsem se o tebe. Víc než si asi dovedeš představit!" Rád bych si myslel, že to dokážu. Pravdou bylo, že se Astra nikdy nedostala do situace, ve které bych se strachoval o její život. A doufal jsem, že tak nikdy nestane.

Stále tu bylo tolik věcí, o kterých jsem si chtěl s Astrou promluvit. Oba jsme ale mlčeli. A dál už jsme letěli beze slov. Oněmělí nad ještě tišší ostrovní krajinou a hlavou se mi proplétaly myšlenky na Jezero, Nautocaula, pocity Astry, nad budoucností.

První světla, zářící z hlavní budovy, přivolala zpět moje obavy ze setkání s mistry a jejich reakce. Astře jsem před chvílí vyčítal myšlenky na „kdyby", sám jsem teď ale přemýšlel, jaký by byl dnešní den, kdybych se jednoduše rozhodl odmítnout nabídku svých přátel letět k jezeru. A zůstanou mými přáteli po tom všem? Můžu jim tak stále vůbec říkat? V těch jejich pohledech, byl v nich strach, strach z Nautocaula, ale taky strach ze mě. Z té schopnosti, o které jsem nevěděl, že ji vůbec mám. Nebýt toho všeho, třeba by tato magie zůstala skrytá. Možná, by se nic neodchýlilo od normálu. Nebo bych tím pouze oddálil nevyhnutelné. Jistotu jsem mít nemohl a nikdy ji mít nebudu. Věděl jsem však, že bych se neměl zabývat svými představami o tom, jak něco mohlo dopadnout. Nezmění to nic na přítomnosti, kterou teď žijeme.