Píseň ledu

56. Kapitola - Válečné rohy

Byl to nepopsatelně podivný pocit, když jsem poprvé vstoupil za hranice Baryerových hor. Po tolika letech... nikdy jsem si nemyslel, že znovu uvidím ty široké nehostinné pláně, borovicové lesy, polozmrzlou řeku Xerigu. Ovšem, sníh, lesy i řeky v horách byly také, ale zkrátka to nebylo to samé. Možná hrála roli i možnost vůbec jít zpět. Vědět, že můj život již není omezený jen na Baryery, jakkoliv velkolepých, rozlehlých a nádherných. Jen bych si přál, abych tyto pocity mohl prožívat za jiných okolností.

Zatím nám všechno vycházelo podle plánu. Jezdci už byli na své pozici, my se usadili v lese. Zatím jsme k sobě neměli přilákávat pozornost. Eladora a její vojsko byly dva až tři dny cesty odtud. Rád bych se přesvědčil na vlastní oči, ale bylo to příliš riskantní. Létat na Astře mimo hory by přitáhlo pozornost. Nezbývalo mi nic jiného, než jí věřit. Na druhou stranu to nebyl zase až takový problém. Sinétia byla více než nápomocná. Dokázala je vycítit. Co mě, Astru a Fäniky trápilo, bylo to, že nedokázala již dosáhnout přes celou Tirpii. To, co by pro ni normálně byla maličkost, jí dělalo potíže. Nemohli jsme to ale říct všem. Morálka v našem táboře byla ve stínu pádu Fäniliamu stále velmi temná a pochmurná. Ač mě to mrzelo a nedělal jsem to rád, tyto informace se dozvědělo jen několik osob. Fänici nesměli ztratit naději, protože to bylo to jediné, co jsme teď měli a co jsme mohli proti Guarenovi využít. Ta naděje na vítězství.

Měl jsem starosti ohledně našeho počtu. Jezdci budou moct být ve vzduchu ale Fäniků bylo pomálu a Eladořini vojáci? Nepochyboval jsem o jejich schopnostech, to ne. Šlo o to, že jsme o Kai-ham věděli jen velmi málo. Nejsou to lidé ani příslušníci jiné samostatné rasy. K přežití potřebují oheň, ale na místě jako je Sever se hledá velmi těžko. To, co je tedy udržuje paživotě je žhavá láva, která jimi protéká místo krve. Nikdo však nikdy neviděl Kai-ham „krvácet". Osha, která jakožto bývalá správkyně knihovny byla nejvíc informovaná, si myslí, že je to kvůli okolnímu mrazu. Láva prý na něm tuhne. Je to však nedokonalá teorie. Nepochybně láva tuhne, ale ne tak rychle a náhle. Nejspíš se tedy jedná o nějaký druh tekutého ohně, který na vzduchu vyhasne. Nikdo ještě Kai-ham zblízka nestudoval, je tot to nejlepší, co máme. Důležité je, že mají stejná slabá místa, jako lidé nebo Fänici. Málokdy používali luky, ale neštítili se oštěpů a ty mohli nadělat ještě víc škod, i když se nedaly vrhat v takovém množství. Netušili jsme ale, jestli je Guaren dokáže na místě tvořit. Pokud ano, byl by to zpola prohraný boj. Ne beznadějný, ale vítězství by bylo velice nepravděpodobné. Museli jsme doufat.

...

Slunce pomalu začínalo na obzoru vycházet. Jeho teplé zarudlé paprsky dopadaly na zamrzlou bílou planinu a barvily sníh do všemožných odstínů oranžové a červené. Brzy to nebude slunce, které bude barvit tuto severskou pláň do červena. Bylo to blízko. Já i Astra jsme stáli na pahorku, odkud povedeme náš útok. Za námi se rozléhal vojenský tábor, lidé se jen hemžili. Skupiny vojáků probíhali mezi stany a plnili zadané úkoly. Všichni byli oblečení do koženého brnění, které mělo ochrannou i tepelnou funkci. Hrudníky, nohy a zápěstí měli chráněné kovovými pláty, v rukách nosili zbraně. Jiné bojiště, jiný čas, jiní lidé. Stejný nepřítel.

Všechno bylo až příliš povědomé, všechno mi připadalo jako ta osudná noc ve Fäniliamu, na rozdílech nezáleželo. Pořád tu jde o osud Tirpie, pořád je v sázce Píseň ledu. Pořád se bude prolévat krev nevinných a z toho vědění se mi dělalo špatně. Jsem to totiž já, kdo nenasazuje jen svůj život. Nasazuji i životy svých přátel a lidí, které ani neznám. To já zavolal na pomoc Jezdce a všechny ty lidi. Je jedno kolikrát mi to všichni budou zapírat, krev těch, kterých tu zemřou, bude na mých rukou stejně tak, jako na Guarenových nebo rukách Služebníků. Tak to vnímám já.

Bylo to přinejmenším zajímavé, setkat se s princeznou Eladorou a mými bývalými mistry. Eladora byla ta jednodušší část. Když jsem s Fäniky dorazil do tábora, zavolala si mě k sobě do stanu. Pro mě to bylo setkání jako každé jiné. Věděl jsem jak Eladora vypadá a nic jsem proti ní neměl. Ona si mě chvíli prohlížela. Porovnávala mojí ledovou a skutečnou podobu, ale potom přešla rovnou zpět k politice a nadcházející bitvě. Zato mistři? Když jsme se s nimi já a Astra setkali po takové době tváří v tvář, bylo to špatné. Atmosféra byla tak napjatá, že se nikdo, kdo od nás nebyl alespoň na dvacet kroků, neodvážil pohnout. Jen jsme tak stáli a dívali se na sebe. Dívali nebo mračili, pro mě to bylo v tomhle případě to samé. Draci samotní vypadali, že jim je situace nanejvýš nepříjemná. Až na Astru, ta mistry probodávala pohledem. Nakonec jsem náš malý souboj pohledů vyhrál. Myslím, že mi pomohl i fakt, že jsem byl v naší čtveřici nejvyšší. I přes můj odpor k nim jsme však dané spory museli prozatím odložit. Podali jsme si ruce na příslib vzájemné spolupráci při boji. Bylo to mezi námi ale pořád napjaté.

O něco radostnější bylo moje shledání s mojí sesrou, Alemem a Monou. Donia byla samozřejmě velmi šťastná a pozitivní, jako kdyby vůbec nemyslela na to, co nás čeká. Byl jsem nanejvýš šťasten, že moji přátelé na mě nezapomněli.

Většinu času jsem stále trávil ve fänické části tábora, která byla umístěná co nejdál od tábora Jezdců. To, že jsme byli spojenci, neznamenalo, že Fänici všechno jen tak odpustili. Hlavní ale bylo, že jsou ochotni společně bojovat.

Všichni bojeschopní obyvatelé tábora neustále nosili svou zbroj a zbraně u sebe. Nevěděli jsme, kdy z hor přijde útok. Nevěděli jsme, jestli vůbec přijde. Hlídky na dracích jsme vysílat nemohli. Draka na nebi by si mohli všimnout. Náš plán závisel na tom, aby si Guaren myslel, že jsme naivní, nepřipravení, že má moment překvapení na své straně. Takže jsme byli neustále připraveni k boji. Po několika dnech tedy tábor mírně zapáchal. Nebylo to příjemné, ale raději toto, než nečekaný útok Kai-ham, který by rozdrtil naše poslední šance na vítězství.

Takže jsme stavěli hlídky na okraje tábora, spali se zbraněmi pevně sevřenými v rukou a jedním okem otevřeným. Čekali jsme na varovné zaznění válečného rohu.

A jednou uprostřed noci jsme jeho zlověstné tóny uslyšeli.

OOh!! Jak já miluji cliffhangery! V mých příbězích, v těch, kterých čtu ne. Pochopitelně. Blíží se nám finální bitva a doufám, že se těšíte protože... příští týden nebude kapitola. Vážně se omlouvám, ale jsem na horách a nechce se mi s sebou tahat notebook a psaní na mobilu? Nikdy víc. V prvních kapitolách můžete vidět, jak to dopadlo. Takže to ode mě dostanete jako takový vánoční dárek pro Vás na 24.!

Nicméně doufám, že se Vám kapitola líbila, děkuji moc za veškerou Vaši podporu! Hezké svátky přeje Vaše NP.

Potěší komentář nebo hasovaní. To je zase takový vánoční dáreček pro mě. Díky moc!