Píseň ledu

43. Kapitola - Modrá jako nebe, rudá jako krev

Ruce jsem pomalu svěsil zpátky podél těla a ignoroval tíživý pocit ztráty, který mnou při tom činu projel jako ostrý šíp. Mlha, která mě do této chvíle obklopovala, se začala vytrácet, stříbřité prameny pomalu bledly v záři Jádra. Jeho jas však lehce pohasl, jakmile moje kůže přestala být v kontaktu s ledovým povrchem. Mohla to být však jen má představivost. Píseň ledu ví... dobře to znělo hodně divně po tom, co jsem se tak trochu lépe seznámil se Sinétiou, či-li Písní ledu... no zkrátka už to asi používat nebudu. Nevěděl jsem, jestli si se mnou moje fantazie jen nezahrává. Přece jenom jsem ještě před chvílí stál na jakoby ztuhlé černé vodní hladině. Zadíval jsem se na Jádro, bylo těžké si přestavit, že patřilo někomu, kdo mě jen pár chvil předem objímal. Pousmál jsem se. Ano, bylo to zvláštní, Sinétia nejspíš neměla s objetími moc zkušeností, za to jí vinit nebudu, to ale neznamenalo, že to bylo nepříjemné. Vzpoměl jsem si znovu na její slova. Tohle Jádro, i já jsem k němu byl tak trochu připoután. Jinak než Sinétia, ale i tak.

Pomalu jsem odstoupil od víru energie uvězněném v pilíři a chvíli jsem si představoval, co by se stalo, kdyby se ledový plášť narušil. To ale nevydrželo moc dlouho, protože se za mnou ozvalo odkašlání. Bleskově jsem se otočil. Úplně jsem zapoměl na královnu Fäniků a Astru, které tu se mnou byly a diví se, co to sakra asi dělám. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem se nestyděl za to, že jsem zapoměl na jejich přítomnost. Marike se tvářila zaraženě a zmateně, ale ne naštvaně. To bylo dobře. Astřin pohled jsem ale nedokázal tak úplně identifikovat. Možná jsme partneři přes 5 let, ale začínám si myslet, že u draků jdou rozeznat jen tři výrazy: obličej jsem veselý, obličej neutralita a obličej jdu tě roztrhat a spálit nebo zmrazit tvoje ostatky. Tenhle se nejvíc blížil tomu druhému.

,,Co jsi právě udělal? Předpokládám, že nic špatného, protože jsi nezačal panikařit, ale nebudu to riskovat. Takže, co?" Zeptala se Marike s přimhouřenýma očima, stěží jsem se nestáhl. Její královská autorita měla i děsivou stránku. Říká někdo, koho málem sežral nautocaulus a kdo bojoval s Kai-ham. Maričin pohled byl jako oheň.

,,Věřila by jsi mi, kdybych řekl, že jsem měl řeč z očí do očí s Písní ledu, v bodobě, která se dost blížila člověku v něčem jako její podvědomí?" Zeptal jsem se pomalu. Marike na mě jen několikrát zamrkala svýma černýma očima s dlouhýma, do jedné linie staženýma řasama, její ústa lehce pootevřená, jak se snažila informace zpracovat. Rychle se ale vzpamatovala a opět získala svůj důstojný a sebevědomý postoj. Přece jenom byla královnou. Astra se své překvapení však nesnažila skrýt. Tlamu měla dokořán, čimž ukazovala své hrozivé bíle klínovité zuby s vroubky a dlouhý fialový jazyk. její tyrkysové oči byly rozevřené a zorničky legračně rozšířené, málem jsem se zasmál. Beru zpět, co jsem řekl. Na seznam dračích obličejů přidávám grimasu co to sakra?, takže to dělá čtyři rozpoznatelné obličeje. A já bych možná mohl přemýšlet nad užitěčnějšími věcmi, že ano? Začínal jsem pociťovat známky počáteční migrény. Promnul jsem si spánky a podíval se znovu na ně:

,,Myslím to vážně, stál jsem na zvláštním černém jezeře - alespoň myslím, že to bylo jezero, a všude bylo bílo-modro, jako mlha. Sníh se zjevoval odnikud. A pak tu byla Sinétia-" Začal jsem s přesnějším vysvětlením, ale Astra mě přerušila s otázkou:

,,Sinétia? Myslíš jako Sinétia ad linga? Píseň ledu?" Zeptala se Astra. Přikývl jsem na souhlas.

,,Řekla mi, ať jí tak říkám, že je unavená ze všech těch formalit a..." Postupně jsem jim popsal interakci mezi mnou a Sinétiou. Vynechal jsem některé detaily, jako třeba objetí, kvůli Marike. Ne, že bych jí nevěřil, ale tohle vědět nemusela, byla mou přítelkyní (kamarádkou), ale tohle jsem se rozhodl vzdělit jen Astře. Marike se celou dobu tvářila, jakoby se jí v mysli tvořily tisíce různých teorií. Myslím, že i když jsem vynechal Sinétiino mladistvé chování, stále jí tyhle nové informace zarážely. Koho ale ne?

Astra byla viditelně zaražená, když jsem jí řekl nová zjištění o Jezdcích. Dost možná i smutná, cítila se ublíženě. Ale pokud to byla pravda, nedala to znát. Její običej nic nevykazoval, jenže ztuhlost jejího těla, švihání ocasem ze strany na stranu, které u ní vždy představovalo nervozitu a tvrdý útrpný výraz v jejích magických očích vypovídal něco jiného.

Beze slova jsem k ní proto přešel a opřel se jí o téměř bílé svalnaté plece. Chtěl jsem jí ukázat, že tohle není náš případ, že my máme jedinečné pouto. Takové jaké má být. Pohladil jsem jí na rameni. My nejsme Jezdec a drak. Jsme něco víc. Pocítil jsem úlevu, když jsem cítil, jak se její svaly pod mým dotekem uvolňují. Marike nás jen tiše pozorovala, na rtech jemný, téměř nepostřehnutelný úsměv. Pro ni vysvětlení nebylo třeba.

Když jsem došel na konec svého vyprávění, dolehla na mě psychická únava. Silně. Myslím, že jsem dělal příšernou práci s jejím skrýváním, protože fänická žena přede mnou řekla:

,,Tohle byl dlouhý den pro nás všechny. Myslím, že neuškodí, když se vrátíme. Konec konců, Jádro nikam neuteče." Řekla Marike. Nejspíš se pokoušela zvednout náladu v jeskyni, ale vyznělo to spíš trpce. Jádro se nemohlo pohybovat a to byla jeho slabina. Pokud by se nesprávná osoba dozvěděla, kde je, šlo jen bránit. Jako poklad v pevnosti, ale to jeho bezpečí nedokázalo zaručit. Marike si tohohle byla dobře vědomá. Nikdo jsme neodmlouval. Já věděl, že jsem se Sinétiou pořád v kontaktu. I tak mě tu ale něco drželo. Z části i moje Jádro. Pořád jsem to nedokázal pořádně vstřebat. ,,Tobě Ramire, dám potom klíč sem. Cestu ti popíšu, nemůžu ti poskytnout mapu. To by bylo příliš riskantní." Dodala. Vydechl jsem. Ani jsem si nevšiml, že jsem zadržel dech.

Ramire!Ramire!

Uslyšel jsem najednout hlasitý křik. Jakoby bolestivý. Jako kdyby jeho majitel trpěl. Znenadání jsem pocítil ostrou bodavou bolest hrudi. Připadalo mi to, jako do běla rozpálená ostří nožů zabodávající se do masa, znovu a znovu a znovu. Aniž bych to mohl zastavit, padl jsem na kolena, jednou rukou jsem se podpíral a druhou jsem si svíral hrudní koš, i když jsem věděl, že mi to nijak nepomůže. Z hrdla se mi vydral můj vlastní křik, zasřený bolestí, nic něvědíc o jejím původu. Viděl jsem oličeje Marike a Astry, obě něco říkaly, ale já je nedokázal registrovat, ať už jejich hlasy, nebo tváře. Vše bylo rozmazané. V uších mi hučelo. A bolest ne a ne přestat. Chvíli jsem si myslel, že se mi hrudník rozskočí ve dví.

RAMIRE!

Ozval se hlas znovu. Tenhle jsem slyšel jasně, jeho tón plný utrpení, stejně jako moje výkřiky a vzliky. Jindy bych se možná za tohle styděl, ale teď jsem se o to nemohl zajímat míň, protože ten pocit ne a ne odejít. Byl jsem schopný rozpoznat, kdo ke mně volá, proč to Astra ani Marike neslyší. Bylo to v mé hlavě, byla to Sinétia. Poslední co jsem viděl než jsem upadl do bezvědomí, byl krvavě rudý záblesk, který se nesl celou jeskyní, jeho zdroj ve víru modré energie. Tak kontrastující, nepatřící sem. Záblesk odezněl tak rychle jako přišel. S ním se vytratila i ukrutná bolest. Ale to mi už nepomohlo.

Upadl jsem do temnoty.

Tak jsem zpátky a konečně se začíná neco dít. Moc se omlouvám, že kapitola nevyšla už v pátek, ale byla tu... situace. Nicméně vše je vyřešeno a Píseň ledu pokračuje. Doufám, že se Vám tahle kapitola líbila. Děkuji za Vaši podporu!

Potěší komentář nebo hlasování! :)