Píseň ledu

55. Kapitola - Co potřebujeme

,,Předpokládám, že máš nějaké nápady."

Zahleděl jsem se na osoby v místnosti a vyčistil si hlavu. ,,Tady je plán".

Pomalu jsme se přesouvali k hranici Baryerových hor. Postup byl díky terénu náročný, vyčerpávající. Nedalo se to srovnávat s lehkostí prostého létání mezi vrcholky. Nikde jsme nezůstávali víc jak tři dny. Prostě jen tak dlouho, jak jsme si mohli dovolit kvůli stavu zraněných a bezpečnosti. Já a Astra jsme při pochodu často vzlétávali. Jen na pár chvil, potřebovali jsme vědět, jestli v oblasti nejsou žádní Kai-ham. Jinak jsme zůstávali na zemi a pomáhali s nákladem. Astra byla neskutečně nápomocná, zvlášť teď, když se její zranění již téměř zhojila. Nicméně tempo mi starosti nedělalo. Pokud Eladora mluvila pravdu, byla její armáda již na cestě. Snad ještě máme čas. Prozatím.

Podle plán jsem se s armádou princezny Eladory měli setkat za hranicemi Baryer. Pláně Severu jsou rozlehlé a rovné. Kopců je tam nemnoho, stejně tak vegetace a zvířat. Jediným osídleným místem na pláních byla Tenque, ta ale ležela mnohem blíž u moře. Dal jsem si práce, aby bitva probíhala co nejdál od jakéhokoliv města či vesnice. Ztráty budou i tak nepochybně ohromné. Jezdci dorazí dřív než Eladora, takže se budou držet dál od Baryer, aby nevzbudili pozornost, dokud to situace nebude vyžadovat. Jakmile budeme pohromadě, tím myslím nás a armádu, nebudeme se ukrývat. Měli bychom vypadat jako snadný cíl a přilákat pozornost nepřátel a doufat, že Guren se rozhodně nás ,,rozdrtit", než se dostaneme do hor na druhé straně Plání Severu. Terén Plání totiž pro silnou a rychle postupující armádu Kai-ham vypadal na první pohled výhodně. Nešlo zde využít žádné krytí. Není zde možnost, jak jejich útok zpomalit, nebo soustředit na předem určené místo. Rovný terén ani nadával možnost krytého ústupu. Jak snadný cíl!

Místo, které jsem ale zvolil pro bitvu bylo jedním z mála svahů na pláních. I když byl svah mírný a z dálky těžko postřehnutelný, bylo na něm několik terénních zlomů. A ty se daly rozeznat jen z výšky nebo opačné strany plání. Na nich budeme v lepší pozici. Budeme mít přehled o počtu nepřátel. A rovný terén je jako stvořený pro boj draků, protože draci jezdců nebyli tak zkušení jako Astra, která byla zvyklá létat v horách.

Přesto jsem uvnitř cítil spoustu nejistoty. Ve Fäniliamu a ani později jsem neviděl Kai-ham používat luky, ale jistý jsem si být nemohl. A Guarenův drak jistě také využije své schopnosti. Byl daleko nebezpečnější kvůli své nepřirozeně ohnivé kůži. Ledoví draci se při kontaktu s ním snadno spálí. Ti ohniví jistě budou schopni žár nějakou dobu vydržet, ale bylo velice nebezpečné se dostat s drakem do přímého kontaktu. Jeho ohnivé, tajemnou Guarenovou magií zostřené drápy byly schopné proniknout i tou nejtlustší dračí kůží a svalovina není proti ohni odolná. Vlastně jsem ani zdaleka nevěděl jsem, co všechno Guareův drak dokáže. Ani ostatní. Byla to jedna z věcí, která mi dělala starosti.

Nebylo to dokonalé, náš plán nebyl dokonalý. Pořád jsme ho upravovali, snažili se vymyslet plány záložní, protože jsme si nemohli být jistí, že se Guaren zachová tak, jak by se nám hodilo. Byla to však naše nejlepší šance, takže jsme všichni snaživě pracovali na jejím uskutečnění.

Každý den jsem mluvil s Písní ledu. Zpravovala mě o situaci ve Fäniliamu. Zatím se Jádro Guarenovi nalézt nepodařilo, ale blížil se. Sinétia nebyla tak ledově klidná jako obvykle. Věděla, co je v sázce, pokud ji Guaren najde.

Podle toho, co jsem věděl, Jezdci dorazili. Podle plánu se drželi dál od Baryer, ale dostatečně blízko na bleskový útok. Eladora byla pouze pár dní cesty odtud. My se nacházeli na hranici Baryer. Zítra je opustíme, ale zůstaneme ukryti v lese na okraji plání, dokud armáda nedorazí. S každým dnem jsem byl nervóznější. Pořádně jsem nevěděl, do čeho jdeme. Fäniliam se nepočítal, ne doopravdy. Protože jsem to nebyl já, kdo Fäniky vedl. Pokud zemřou, zemřou kvůli mně. Nepřál jsem si nést tu zodpovědnost. Ale vzdáte se jí, utéct před ní. Ne, to ne. Už kvůli Marike. Nemohl jsem je opustit. Oni budou bojovat za svůj domov, za své rodiny, blízké, za svůj lid. Ale co já? Ne, nevěděl jsem to jistě. Za Sinétiu, nepochybně! Fänici byli můj lid a zároveň nebyl. Chovali se ke mně jako k vlastnímu, lépe než lidé – můj skutečný národ. Ale i tak jsem nemohl zapadnout. Ne úplně. Protože člověk mezi Fäniky, i přes jakékoliv podobnosti, hodnosti a víry zůstane člověkem, i když třeba jen napohled. Fäniliam byl něco jako můj domov. Prožil jsem tam několik let, zvykl si na tamější život. Přizpůsobil se. Ale přece jen jsem nemohl setřást ten pocit, že moje pravé místo bylo někde jinde. Ne v mém bývalém příbytku v horách a už určitě ne u Jezdců. Tenque byla mým domovem, ale před Jezdci, před Sinétiou. Než vůbec všechen ten chaos začal. Nedokázal bych se zkrátka vrátit a žít jako dřív, nebylo to možné. Nevěděl jsem nic s jistotou a vyvádělo mě to z míry. Pokud mám vést Fäniky, když jen prozatím, jak můžu být dobrý, když si nejsem jistý tím, kdo sem, kam patřím, vlastními činy, rozhodnutími? Jak jim můžu být potřebnou oporou, když já neznám svoje místo, část sama sebe? Jak jim můžu být jistotou? Protože tou byla Marike, pro mě i pro Fäniky. Bylo to ode mě možná naprosto naivní, ale mně vždy připadalo, že Marike tu bude napořád. Vždy si našla čas na ty, kteří to potřebovali. Vždy měla řešení, vždy byla její přítomnost takovou jistotou. Jako královna byla neochvějná, sebejistá a přece tolik sebekritická. Nedělala chyby dvakrát. Ale já nedokázal být tím, čím byla Marike. Dokonce i teď, když by to Fänici potřebovali, a i když bych si to sám přál.

,,Možná... "Ozval se mi v hlavě Sinétiin melodický hlas. Na její nečekané vpády do mé mysli jsem si zvykl. Navíc jsem věděl, že poslouchá, myšlenky mi číst nemohla. V podstatě jsem s ní celou dobu komunikoval, ale už jsem to ani neregistroval. Pak jsem si uvědomil její slova.

,,Co „možná"?" Zeptal jsem se nechápavě. Nevěděl jsem, k čemu vlastně to „možná" směřuje.

,,Možná, že Marike teď není to, co Fänici opravdu potřebují." To jsem si nemyslel. Určitě by ji chtěli mít v čele raději, než mě. Já bych byl raději, kdyby ona byla v čele. „Máš pravdu, Marike byla skvělá královna, ale nehledě na to, jak bolestivé to pro všechny je, Marike je pryč." Nad jejími slovy jsem sebou nepatrně trhl. Nevěnovala tomu pozornost. ,,Možná nemůžeš být Marike, to nemůže nikdo, můžeš ale být Ramirem. Chtít a potřebovat jsou dvě rozdílné věci, Ramire. Někdy to, co lidé chtějí, není to, co skutečně potřebují. A teď potřebují tebe." Pak se stáhla. Chvíli jsem jen stál. Byl jsem rád, že jsem byl sám ve svém stanu. Opřel jsem se o stůl s modelem Baryerových hor a plání a zahleděl se na nš, studoval jejich detaily. Sinétiina slova mi stále zněla v hlavě. Vydechl jsem, napřímil se a vyrazil ven.

Má pravdu. Nejsem Marike, ale to neznamená, že teď Fänikům nemůžu pomoct. Nejsem král, ale Sinéquar, a to bude v boji proti Guarenovi potřebné.

Anarita! Nový týden a nová kapitolka. Nebojte, akce se blíží! A s ní i konec... :(  Nicméně děkuji Vám všem za podporu, kterou mi dáváte. Je to skvělá motivace.

Potěší komentář nebo hlasování!