Píseň ledu

15. Kapitola - Co se to děje?

Blížil se soumrak, když se k nám před hlavní budovou připojili starší Jezdci. Obloha začínala měnit barvu, modrá přecházela z modré do oranžových a fialových odstínů a první hvězdy začaly vykukovat na obzoru.

Jezdec, kterého sebou Favën s Jörmem přivedli, se jmenoval Pawel. Měl černé vlasy a tmavé, přemýšlivé oči. Byl jako tyčka vysoký a štíhlý. Pohyboval se zvláštně, jakoby nestabilně. Ale nešlo by se více plést. Ve skutečnosti byl neobyčejně hbitý. Jeho soupeři při tréninku jej prý prakticky nedokázali zasáhnout. Proto ho také podle všeho bývalá mistryně vybrala. Rychlost a obratnost se mohla náramně hodit. Spolu s jeho drakem, statným hnědo-oranžovým obrem, který se jmenoval Ren, tvořili zajímavou dvojici.

Upřímně jsem doufal, že si to Favën rozmyslí, že nás sebou brát nebude. Proč také? Ví, kde jezero je. Můžeme jí přesně popsat, o kterou pláž se jednalo.Nautocaula pozná. My jí nemůžeme nijak pomoct. I přes naše veškeré pokroky v tréninku jsme se stále měli hodně co učit. Navíc jsme ani neměli žádné zbraně. V podstatě jsme jim byli dobří asi jako návnada.

Nechtěl jsem si to přiznat, ale věděl jsem, že jsem měl strach jasně vepsaný ve tváři. Obličej bělejší než zimní sníh. Vynakládal jsem velké úsilí, abych se uklidnil, přesto se moje ruce nepřestávaly jemně třást. Cítil jsem, jak se mi propocená tunika lepila k mým zádům. Jedna část mojí mysli mě za to nesnášela a křičela, že jsem zbabělec. A možná, že jsem jím byl. Ta druhá polovina se tam ale zkrátka nechtěla vracet. Vidět tu jeho slizkou zelenavou kůži a strašlivé zuby. A oči! Znovu podívat do těch jeho prázdných bílých očí.

„Výborně, jste tu všichni." Poznamenala spíš pro sebe starší Jezdkyně. „Nemá cenu otálet, brzy se setmí a já bych nerada lovila toho tvora ve tmě." Bez jakékoliv další poznámky se vyšplhala na svého stříbrného draka a s očekáváním se na nás ostatní podívala. Pawel nasedl hned po ní. Nevypadal ani trochu nervózně a já se sám sebe ptal, zda vůbec ví, proč jej Favën požádala o doprovod. Nadechl jsem se a vyšplhal do Astřina sedla. Na okamžik jsem se očima střetl s pronikavým pohledem bývalé mistryně. Bál jsem se, to ano. Ale nehodlal jsem před ničím utíkat, hrdost mi to nedovolovala.Alem s Monou již seděli na hřbetech svých draků a vrhali po sobě nejisté pohledy. Pocítil jsem jistou úlevu, když jsem viděl, že nejsem jediný, kdo se návratu k jezeru obává.

Favën zavelela k odletu. Dvě máchnutí obrovských křídelJörma a oba se vznášeli vysoko ve vzduchu. My ostatní jsme je následovali. Starší Jezdkyně zvolila nejkratší možnou cestu. S každou vteřinou, kterou jsme se blížili k jezeru, mi má hruď připadala těsnější, sevřenější. Začal jsem pociťovat nepříjemné mrazení v konečcích prstů.

Najednou se les rozestoupil a mě předlo silné dejavú. Stejná oblázková pláž. Stejná, temná a klidná vodní hladina. Jeden po druhém jsme dosedali na kamenitou pláž. Na Favënin pokyn jsme seskočili na zem. Ti z nás, kdo se již s nautocaulemsetkali, se drželi blízko stromů. Dva starší Jezdci spolu s jejich draky takové zábrany neměli. Byli obezřetní, to ano, nicméně se bez váhání přiblížili k vodě. Starší mistryně se zatvářila zamyšleně:

„Opravdu to bylo tady?" Prohodila přes rameno. Viděl jsem, jak se její hlava natáčí ze strany na stranu, když přejížděla vodu zkoumavým pohledem.

„Ano, jsme." Potvrdil jsem jí.

„Hm. Ramire, mohl bys, prosím, jít sem?" Jen ztěžka jsem své tělo přinutil, aby uposlechlo. Co ode mě chce? Vůbec jsem se nechtěl dostávat k břehu takhle blízko. Podle intonace Favënina hlasu jsem však neměl na vybranou.

Nesmělými kroky jsem došel až k ní a zůstal stát těsně za ní. Z jemně načeřených vlnek na hladině jsem ani na okamžik nespustil oči. Jezdkyně se na mě ani nepodívala.